Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Totálně depresivní představení (divadelní předloha je velmi znát), které jsem zpočátku paradoxně bral jako čistokrevnou komedii. To, co nejdříve působí jako sympatické sarkastické narážky a rejpance, které mám z běžného života tak rád, se pomaloučku polehoučku mění v psychický teror nevídané síly. Všichni herci jsou ve svých rolích výborní a přesvědčiví, v celé té dvouhodinové hádce mi nepřišlo, že by kdokoli z nich překročil tu tenkou hranici mezi bezchybným výkonem a přehráváním. Pes je samozřejmě zakopaný jinde, nicméně Virginii Woolfovou doporučím jako nejlepší film o alkoholu, jaký jsem prozatím viděl. (04.09.2010)

Hluboká sonda do duší dvou středostavovsky klidných a spokojených duší bere dech. Číst o filmech, jejichž největší přednost spočívá v ryze obrazovém sdělení a vidět divadlo přenesené na stříbrné plátno nejvyšší formou řeči obrazů - filmovou řečí - bere dech v čase, který vyžaduje nastolený děšj. Ryzoryzí klasika ukazuje skutečný herecký rozměr osobností, které často hrály i ve velmi plytkých dílech mladších režisérských a hlavně scénaristických generací. Když ty kaskády hněvu a zla odeznějí, objeví se dva lidé středních let, lidé ani zlí, ani dobří, v mnohém prolnutí neuspokojenou ctižádostí a nenaplněnými životy, jimž byly osudem upřeny rodičovské radosti. Filmu byla věnována neobvyklá péče, propracovanost dialogů i scén je jedinečná stejně jako výkony protagonistů Taylorové a Burtona. Film, který mrazí - obnaženým lidstvím, v němž se vedle zloby a záští skrývá i křehkost, zranitelnost a tragická nenaplněná touha. (09.01.2015)

Parádní představení pro dva páry skvělých herců, ve kterém manželský konflikt přeroste ve válku, pro podpásové rány se nechodí daleko a z hostů se stanou rukojmí, aby se nakonec ukázalo, že je to všechno daleko složitější, než se zdálo. Ženská polovina obsazení byla odměněna Oscarem, ale pánové určitě nebyli horší. Mike Nichols to celé podal takovým způsobem, že nehrozí žádná nuda či jiná divadelní statičnost, přestože většinou sledujeme čtyři lidi v jednom pokoji. Když se přidá vynikající scénář, střih, kamera, hudba a zvuk, tak je to paráda. Český dabing je perfektní, jen mi připadá podivné, že Jirásková říká Adamírovi „Jiří“ (i když to zrovna docela vychází), zatímco Cupák oslovuje Procházkovou „Honey“. (14.04.2005)

Film začíná dlouhým záběrem na jeden smějící se , lehce opilý pár, vracející se nad ránem domů z párty. Ti dva lidi vypadají naprosto normálně, spokojeně, s troškou dobré vůle i zamilovaně. Následující dvě hodiny nás Nichols drasticky přesvědčuje o opaku. Ze všech čtyř hlavních protagonistů (i když jako o hlavních bych měl mluvit jen o dvou) mi bylo skoro až fyzicky špatně, moje empatie pracovaly na plné obrátky a tak jsem se za jednotlivé postavy cítil střídavě trapně, poníženě, zhrzeně, nenávistně, podle toho na koho zaměřil Nichols svůj režijní hledáček. Oba "záložní herci" odehrály své party na úrovni, ale oproti výkonu bohyně zlovůle a nevděku, Elizabeth Taylor, byli stěží stíny. Byl by to její film, kdyby ovšem nebylo Richarda Burtona, který explodoval jak atomová bomba. Dle mého názoru její herecký koncert ještě o třídu trumfl (už jenom proto, že dostal víc prostoru). Ledy ve sklenkách s burbonem ponuře cinkají, alkohol čím dál rychleji povoluje i poslední zbytky zábran a starých, dlouho skrývaných komplexů a ran a Nichols (nemůžu uvěřit, že je to jeho prvotina) jistou rukou vede drama k drastickému finále a konečné pointě. Napadlo mě, že by si tenhle film měla pustit každá svatební dvojice den před obřadem, aby věděli, jak můžou skončit... ale to by se tahle už tak skomírající instituce mohla rozloučit se životem. Pro silné povahy... 90% (17.06.2007)

Celosvětově divácky úspěšný film. Je to konverzačně perfektní, citově silné, herecky výtečné, ale až příliš to bodalo do vlastních ran. Tohle není snímek pro muže, jehož manželství se chýlí ke konci. Nevydržel jsem. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=hZEKQnMCze8 (27.01.2009)