Memento

Snímek MEMENTO Christophera Nolana je - vedle tématu pomsty - především bravurně zvládnutým zamyšlením nad lidskou schopností/neschopností rekonstruovat realitu a nad následným možným zneužitím člověka člověkem - to vše navíc v divácky poutavém "krimi-thrillerovém hávu". Obsah filmu by se mohl zdát sám o sobě jednoduchý, až prostý (který film však takový není?). Tato "jednoduchost" je však podána natolik výbornou a zajímavou formou, že divák je Nolanem neustále nucen zapojovat svůj mozek na 100%. Na snímku si především nesmírně cením způsobu použití kamery (smysl pro detail), naprosto geniální střihy, perfektní herecké výkony a v neposlední řadě (monotónní a mírně "nervní") zvuk + hudba. Snímku také nechybí vtip, který je však do filmu vložen přesně v tom správném a vyváženém poměru (divák ani na chvíli nezapochybuje, že jde o thriller). V některých momentech může Nolanovo dílo MEMENTO připomínat tvorbu Davida Finchera. Nikoliv však v tom, že by Nolan Finchera kopíroval. Jde spíše o to, že dokáže vytvořit stejně tak "hustou" thrillerovou atmosféru. Shrnuto a podtrženo: Perfektní film, u něhož fabulace dosahuje astronomických rozměrů. (02.11.2003)

Když se váš život stane point-and-click adventurou a vy se zas a znovu ocitáte na neznámých místech, kde se s pomocí předmětů, které máte u sebe a okolo sebe snažíte zjistit, co dělat… Jediným „úložištěm dat“ je pro Leonarda jeho vlastní tělo (nikoliv mysl), na které si nechává tetovat důležité informace (extenzí jeho těla pak představuje polaroid, kterým si fotí osoby vstupující do jeho života a který tudíž nahrazuje jeho vizuální paměť). Jeho identita se zakládá pouze na tom, co si zapsal a co může být interpretováno v rozporu s původním významem, což je dnes, v době, kdy své životy necháváme řídit chytrými telefony, možná ještě relevantnější téma než na přelomu tisíciletí. Vyjádření nejistoty ve vztahu „self“ k sobě samému i k vnějšímu světu tvoří pouze jednu z inspirativních rovin Nolanovy ambiciózní aktualizace noirových konvencí pro (post)moderní éru (dobře mu k tomu posloužily formálně neotřelé snímky evropské modernistické kinematografie). Cílem režiséra bylo dostat nás do pozice člověka bez krátkodobé paměti. Vyprávěcí hledisko je po celý film fixováno na Leonarda. Vidíme a slyšíme pouze to, co vidí a slyší on. Hrdina si nepamatuje, co se stalo před pár minutami a kvůli nechronologickému vyprávění to nevíme ani my. Celkový obrázek si ovšem můžeme složit snáz než Leonard, neboť známe budoucnost. K následkům událostí postupně přiřazujeme jejich příčiny a dění si v hlavě snažíme uspořádat v chronologickém pořádku, což je o něco náročnější myšlenkový proces, vyžadující uplatnění odlišného schématu než v případě vyprávění běžícího klasicky z bodu A do bodu B. Práci nám na druhou stranu usnadňuje linearita filmu (čímž se Memento liší od Sledování se scénami v přeházeném pořadí). Jednotlivé scény v barevné i černobílé příběhové linii na sebe navazují. První akorát běží pozpátku a druhá klasicky (a třebaže se tváří jako objektivnější záznam reality, obsahuje ne tak docela spolehlivé flashbacky), takže se ve finále, nápadně připomínajícím začátek a upozorňujícím tím na bezvýchodnou zacyklenost Leonardovy situace, protnout. Obě linie se zároveň v mnohém doplňují a pomáhají nám poměrně brzy pochopit protagonistovu situaci i jeho cíl. Kdyby Memento běželo chronologicky, přijde o podstatnou část svého tajemství, rozplétání záhady bude mnohem menší výzvou a témata vzpomínání, zapomínání a plynutí času nebudou „vtělená“ přímo do struktury filmu. Složitost vyprávění jinými slovy není samoúčelná, nýbrž směrodatná. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Martinius, Hannah1971, Maghasius (26.07.2017)

Tehdy to byla událost a jméno invenčního Christophera Nolana se začalo ve velkém skloňovat. Dnes je uctívaným polobohem, místy si troufnu tvrdit, že nezaslouženě (poměrně špatně pracuje s emocemi a kupříkladu nechápu jeho pořadí mezi kameramany zde na CSFD). Tehdy „odvyprávěl“ příběh muže, který v souvislosti s vraždou manželky přišel o krátkodobou paměť. Mstít se je proto docela ošemetné, pomůžou polaroidové snímky a tvrdá data vytetovaná na vlastním těle. Holt byla to láska jako trám. Postupně se propracováváme zpět do minulosti, tudíž víme, jak to má celé skončit. Ovšem jak to začalo, to už je o obrácené chronologii tohohle netradičního příběhu. Střih, buldočí vytrvalost pomsty, střih, komu důvěřovat, střih. Guy Pearce i Carrie-Anne Moss jsou fajn, nápad také, ale na zadek zase úplně nepadám. Tedy nepadal jsem léta páně 2000, ani o 17 let později. A ani nikdy mezitím. (21.09.2017)

Když jsem tento snímek viděl v ranné dospělosti poprvé, tak jsem jej pochopil jen napůl, aniž bych to sám věděl. Po nedávném druhém shlédnutí jsem se na konci zmohl jen na tři slova, která tu radši nebudu zveřejňovat. Nadmíru oceňuji skvělý nápad pozpátku vyprávěného příběhu, který mi naprosto učaroval. (08.01.2008)

Tak toto je dost tazky film, ale zaroven aj originalny. Ako casto vidite film, ktoreho dej sa odohrava od konca na zaciatok, teda cas ide dozadu? Hrdina vo filme, ktory neuprosne patra po vrahovi svojej manzelky, ma stazenu ulohu tym, ze ma velmi rychlu stratu pamäte. Teda po stvrthodine si vobec nepamäta, ze sa s tym-ktorym clovekom prave vypraval. Pre divaka to znamena, ze sa musi velmi sustredit na dej a davat pozor, co sa tam vlastne deje. Zaver filmu mi prisiel trosku necakany, ale mozno by som si tento film mal pozriet este raz. V kazdom pripade velmi zaujimavy scenar... 22.01.2009 __________ Guy Pearce - (Leonard) +++ Carrie-Anne Moss - (Natalie) +++ Joe Pantoliano - (Teddy Gammell) +++ Stephen Tobolowsky - (Sammy) +++ Mark Boone Junior - (Burt) +++ Thomas Lennon - (Doktor) +++ Hudba: David Julyan +++ (25.09.2008)