Byl jednou jeden dům

Filipovi se zřejmě zalíbilo v seriálech a po úspěchu Věka se pustil do fresky zobrazující na poměrně sevřeném půdorysu naděje, lásky, frustrace, touhy i rozčarování obyvatel jediného domu v období kolem světové války. Mou jasnou platonickou láskou je zde nerudný Nerudný Miloš Nedbal. A láskou, kterou bych si uměla představit nejen platonicky, aristokratický Adamíra. Vypointovaný je záběr na roztékající se obraz radního Nerudného stejně jako ne už právě nejmladší Hudečková coby diblík. Vala nezůstal nic dlužen své pozdější rudé pověsti a nejkrásnější byla Jana Šulcová. Když si představím, že šlo jen o kulisu na barrandově, skoro se mi tomu nechce věřit. A nesmím zapomenout na Petra Čepka. Vlastně je to jako u věka, co jméno to perla, takže na závěr jen z Adamírových úst - citace nebude přesná – A to by se tatínku ta ulice jmenovala Nerudného nebo Nerudná? (27.05.2008)

Bolo nebolo, ale skôr bolo ako nebolo. "Byl jednou jeden dúm". Ako to teda vtedy vlastne bolo? Ako sa mali bratia Česi počas druhej svetovej vojny? Ako sa žilo prostým Pražákom v ťažkých dobách nacistického protektorátu? Režisér František Filip sa to podujal vyrozprávať formou kvalitne natočeného televízneho seriálu, v ktorom hlavné úlohy stvárnili poprední českí herci. Neviem posúdiť do akej miery je to autentické, ale ako filmové dielo je to celkom zaujímavé. *** (05.05.2013)

Některé seriály mají tu ctnost, že nestárnou a s každou televizní reprízou jim doroste další generace diváků. Bezesporu k nim náleží Byl jednou jeden dům, který patří ke špičkám soudobé televizní dramaturgie. Pětidílná odysea žižkovského domu zachycuje jeho obyvatele na pozadí politických událostí, které ať už přímo nebo nepřímo zasahují do jejich životů a osudů. Prostí i vzdělaní, bohatí i chudí, mladí i staří, stateční i zbabělí. Právě takoví jsou nejen hrdinové seriálu, ale takoví byli a jsou hrdinové dneška, obyčejní lidé s obyčejnými starostmi a radostmi, kteří jako solitéři hledají smysl svého života, svůj ostrov naděje. Tak, jako se pod vlivem událostí proměňuje doba, mísí se postupně humor s tragédií a původní jakoby nicotné šarvátky na pavlači a hospodské debaty překrývá mlhavá stísněnost protektorátního dusna, které se stává skutečnou prověrkou jednotlivých charakterů. Kdo obstojí a kdo naopak selže. Závěrečná epizoda na květnových barikádách, komunistickými politruky dodatečně znásilněná do akční přestřelky s nezbytnou pomocí Rudé armády je jedinou a v celkovém pohledu pominutelnou úlitbou ideologickému marasmu. Seriál je sám o sobě unikátní přehlídkou vynikajících hereckých osobností sedmdesátých let, kdy se před kamerou sešli veteráni divadelních prken i pokračovatelská generace mladšího a středního věku (Adamíra, Nedbal, Höger, Hlaváčová, Hanzlík, Hrzán, Somr, Menšík, Sovák, Medřická, Větrovec, Vinklář, Libíček, Řehoř, Vala, Bláha, Ráž, Abrhám, Čepek, Šulcová a několik desítek dalších). Domovnice, trafikant, uhlíř, živnostník, četnický strážmistr, promítač, krejčí, hostinský, dva malíři, vážený pan radní se svými syny. Co postava, to košatý příběh, co dialog, to nezapomenutelný herecký koncert. Navzdory tomu, že seriál vznikal v době nejtužší normalizace, se režiséru Františku Filipovi a scénáristům Janu Otčenáškovi a Oldřichu Daňkovi podařilo vykouzlit obdivuhodně kvalitní příběh, který se za léta své existence stal nedílným a trvalým pilířem novodobé televizní tvorby, k níž se s potěšením vrací již několik generací spokojených diváků. A to je víc, než bychom si mohli přát. (29.12.2008)

Viděl jsem tento seriál poprvé v roce 2010, tudíž s určitým očekáváním plynoucím z obsazení a dlouholeté divácké popularity. Překvapením pro mě je, že nudný seriál je jedním z hardcore-nudných komunistických děl (upozorňuju, že major Zeman a Žena za pultem jsou mé oblíbené seriály). Není nad klasické líčení podnikatelské rodiny jako prospěchářských příslušníků elitní vrstvy a moudře užvaněný flákač v podání Jiřího Valy nemá ve skutečnosti jediné pozitivum kromě toho, že je to komunista. Seriál má spousta postav, ale ač je i sebemenší z nich obsazena hvězdně, většina postrádá nějakou životnost a jedinou jiskru sem tam dodává osobnost samotného herce. V ucourané smrtelně vážně stopáži a častých pocitů trapnosti jsem se pobavil jen nad tradičně skvělým Adamírou, jehož nihilistický ředitel kina skvěle sarkasticky sem tam glosuje společenské dění a nad obsazením Františka Němce do role Němce :-) Prostě hrůza, nulový konec, roztahané scény, příliš mnoho postav a nějaké žvanění o české národní hrdosti je mi šumafuk. (29.12.2010)

Špičkoví herci a vpravdě nostalgické zpracování příběhů jednoho domu v časech světlých i temných. Takto vypadá další z čs. seriálových klenotů. Vinklář, Medřická, Nedbal, Adamíra a mohl bych pokračovat i dále....... to byli Herci, ne jako ty ubohé karikatury co vidíme dneska....... Samozřejmě i zde se občas dostala ke slovu politika a zejména poslední díl je na tom někdy dost na pováženou, ovšem bohužel taková byla doba a jde se přes to v klidu přenést. Charaktery postav nebyly jednoznačně bílé či černé. Jakkoliv zde byl starý pan Nerudný líčen jako povýšený pan radní a kapitalista, přesto mu bylo k dobru přiřknuto jeho vlastenectví (scéna kdy ho chytí šlak z toho, že se chce jeden z jeho synů přihlásit k Němcům) stejně tak Adamíra (na jedné straně černá ovce rodiny, která jen flámuje, na straně druhé je ochoten pomoci a nepřistoupit na podlé rodinné strategie). Škoda jen, že nebylo natočeno více dílů, kde by se rozvinuly osudy dalších postav. Jo a Jana Šulcová zde byla neuvěřitelně půvabná. (03.05.2012)