Dorotheas Rache
Dorothea
Dorothea's Revenge
Recenze (3)
(NNF) Pět let poté, co se Peter Fleischmann svým celovečerním debutem LOVECKÉ VÝJEVY Z DOLNÍCH BAVOR vyjádřil k žánru heimatfilmů, si v DOROTHEAS RACHE bere na paškál vlnu státem podporovaného a komerčně úspěšného soft-porna. Očekávat sexploataci, která by uspokojovala nejnižší divácké pudy, by ale nebylo na místě, protože charakteristické znaky výše zmíněné vlny jsou záměrně přeháněny či převráceny. Například osvětovost, kterou se zmíněná vlna zaštiťovala (mnohdy šlo o příběhy prvních sexuálních zkušeností), je reflektována a karikována jak ve fabuli, tak syžetu. Jde o příběh titulní hrdinky, která ve svých 17 letech hledá lásku, ale u špatných lidí - tří postarších mužů, násilníka, který ji má za prostitutku a zmlátí ji kvůli tomu, že dvakrát předčasně ejakuloval, ženy v sado-masochistickém salónku, malého chlapce i retardovaného muže. Do toho jsou prostříhávány záběry z dokumentárně-naučného snímku "Lekce lásky", který natáčí se svými kamarády, ale v rámci něj jsou osvětlovány ty nejbizarnější sexuální praktiky (muž a žena na opačných stranách pokoje, za strop zavěšené kolo, přes které je vedena šňůra, jejíž jeden konec má masturbující žena přivázána za prst a druhý muž za úd)._____ To samo o sobě by stačilo k dobré zábavě, ale protože je pod scénářem podepsán častý Buňuelův spolupracovník Jean-Claude Carrière a režisérem je Peter Fleischmann, je jasné, že jde o něco víc. Záměrné - brechtovské - tříštění formální stránky (začíná se flashforwardem, jehož pravdivost nám není odkryto, vkládání mezititulků po vzoru němých filmů, promluvy postav do kamery a ironické užití písní) slouží k výpovědi o hranicích liberální svobody a kritice kapitalistické netečnosti (hrdinčin otec - vlastnící továrnu na pytlíky, u kterých se zdá, že jsou v nich šperky, ale po otevření se ukáže, že jsou chechtací - s nevysokým zájmem reaguje na Dorotčino oznámení, že měla sex s mimozemšťanem). Hlavně je to ale patřičně surreálná zábava - pokud za vtipné považujete postavu jednonohého Ježíše ze S-M klubu, který hrdince řekne, že cesta k vykoupení vede přes lásku s mladými kluky a retardovanými. ()
Sociálně kritická fraška překvapující na rovině obsahu i formy se pomocí absurdního i černého humoru vypořádává s komercializací lásky v soudobém světě inkorporujícím důsledky sexuální revoluce a emancipace žen do svého konzumního rámce. Stejně jako můžeme na rovině sexu a lásky vidět postupující vyprázdněnost a zaměření na okamžité uspokojení - nezávazný orgasmus, pomocí minimálně dvou vedlejších postav se konfrontujeme i s druhou rovinou - vyprázdněnosti práce a života zaměřeného na okamžité uspokojení - zisk (Dorothein otec, majitel firmy s legračními předměty; otec jejího kamaráda, dělník v této továrně). Hlavně ale budeme sledovat Dorotheu na její odyssei soudobou/ dodnes existující společností, vyvolanou jednoduchou otázkou: co je to láska? Film měl v době uvedení problémy se západoněmeckou cenzurou (ačkoliv Fleischmann zamýšlel film jako anti-porno, úřadům nakonec stejně připadal jako porno...). [Cinefest 2014] ()
Moc dobře se na to nekouká. Ostatně, na co se koukat? Na Dorotheu nebo to ostatní? Pokud je autorův záměr anti-pornografický, pak se v podstatě zdařil. Pokud se k tomu přidají chechtací pytlíky, pak o to lépe. ()