Umučení Krista

Poněkud krvavé, ale hlavně nudné: nějakýho chlápka odsouděj a pak bičujou a nutí nést kříž, na kterým ho chtějí ukřižovat - on pořád znovu a znovu padá, trvá to celou věčnost - jen ta cesta s křížem trvá snad polovinu filmu (ještě že existuje u DVD rychloběh). Navíc je snad třetina filmu točena zpomaleně. Ještě se mu pořád vybavujou vzpomínky na dobu předtím, kdy byl celkem v pohodě a hlavně ne tak zakrvavenej. No nechci spoilerovat, tak vám nepovím, jak to s tím hlavním hrdinou dopadlo, ale ten konec je takovej zvláštně otevřenej. Akorát snad hudba bylo celkem fajn, ale i tu si radši pustím samostatně na soundtracku. Takhle nezbývá snad jen ocenit práci maskérů. Jinak vážně: Douglas a Tetsuo to vystihli vcelku přesně. (06.12.2004)

Přliš mnoho krve? Ano, snad. Ale o to nejde. Jde o to, že to na mne celé působilo snahou šokovat, namísto zobrazit co nejrealističtěji fakta. Násilné scény i křížová cesta se daly zkrátit na míru únosnou běžnému divákovi a celý film tak nemusel přesáhnout délku 100 minut. Pak by možná jeho vyznění bylo větší, dopad výraznější a hodnocení z mé strany příznivější. Ale na tom má asi svůj podíl i skutečnost, že jsem ateista... Za vyzdvižení stojí ale hudební složka - ta je impozantní. (26.09.2004)

Film je dělán ve stylu pašijových her, tedy jakéhosi komentáře k obecně známé tematice. Pokud se neorientujete v biblických postavách, může na vás působit jako závěr seriálu, u kterého netušíte kdo je kdo, co a proč se děje. Oceňuji třeba i použitou (neamerickou) řeč, i když slyšet, jak obyčejní římští žoldáci mluví knižní a básnickou latinou, je spíš úsměvné. Jakékoli hlubší (natož univerzální) poselství je tady ovšem nulové. Jestli si Gibson myslí, že k tomu stačí zpomalené záběry (a těch si tu opravdu užijete!), plačící Kristus či sadomasochistické lámání kostí, tak se šeredně mýlí. (19.09.2005)

Prvni pulka filmu je zbytecne roztahana, ale druha pulka to vynahrazuje. Mel se zameril ciste na Jezisovo smrt, takze je ve filmu jen zatceni, odsouzeni, zbicovani a ukrizovani bez nejakyho vysvetlovani, kdo je kdo a proc dela to, co dela, ale to je na dvou hodinovou stopaz krapet malo. Zvlast v prvni polovine je to dost rozvlacny a nektery sceny se pekne vlecou. Ale jakmile se zacne bicovat, tak se v tom Mel zacne vyzivat. Vsude caka krev, trha se maso, detailni zabery a vybrousenej zvuk. Sice se da dohadovat o tom, jestli by tohle prezil, ale na druhou stranu to pusobi drsne a "realisticky". Ale ze by to bylo brutalni, aby z toho clovek omdleval, to ne. Taky se vcelku povedla kamera a kulisy a hlavne hudba je perfektni. Caviezel roli Jezise zvlad v pohode, jen me dost rusilo to jeho oranzovy oko. Akorat mi prislo, ze obcas kecal dost z cesty. Tezko rozhodnout, jak a zda-li vubec to ve skutecnosti bylo, tenhle film je spis takovej na efekt, ale to, o co Melovi asi slo hlavne, to se povedlo. Dokaze zapusobit a zaujmout. (01.02.2005)

.......a zradil jeho dobrotu, jeho sílu a duši. Vydal proroka do rukou bolesti a utrpení skrze níž k vykoupení došel. A v krvi, v prachu bolesti, zadupal člověk věčné dobro. Natočil Mel Gibson, hollywoodská ikona a muž jehož tvář dnes pozná každý druhý filmový fanda standardní film? Ne! Natočil naturalistické podobenství obrovského a po věky trvajícího příběhu o muži, který pro mnohé znamená víc než všechno světské bohatství. Sestavil dlouho řadu obrazů tak pečlivě, že celek jenž z nich vzešel převyšuje spoustu dosud vytvořených podob tohoto příběhu. Cílem nebylo ukázat brutalitu, nadutost a bezcitnost jedinců, ale poukázat na chyby společnosti, která leckdy své přečiny a chyby omlouvá vírou. Ona bolest, kterou letmo pociťuje citově založený divák není dílem obrazů, ani efektů, ale je bolestí doby. James Caviezel se s postavou Ježíše ztotožnil natolik, že bych mu při pohledu do jeho očí snad i uvěřil v jeho nadlidský původ. Míra sugesce je naprosto dokonalá, využití aramejštiny velmi věrohodné. Dabing tomuhle filmu může ublížit víc, než je zdrávo. Sledování stop Ježíšových po Křížové cestě, kdy kolona oněch páprdů s plnovousem chladně přihlíží tyranii jeho těla, do které jej sami uvrhli může připomínat pouhou snahu odbýt si všechna památná zastavení, ale podle mě tu nejde o fakta, ale o prožitek. Ten umocňuje naprosto dech beroucí hudba skladatele Johna Debneye. Dunící v rytmu srdce diváka, stejně jako v rytmu srdce legendárního syna Božího. Kamera Caleba Deschanela je pak okem doby, které spolu s výpravnou, možná až poeticky epochální vizuální stránkou, povyšuje film ještě o stupínek výše. Proto chci na závěr říct: Vykašlete se na všechny zažitá fakta, na všechny zažité filmové postupy a nebo knižní vypodobnění. Pakliže se jich budete držet, váš prožitek tím značně utrpí. Pro jednou není od věci nechat hovořit pocity přes zažitý a notoricky známý příběh. A proč nemohu jinak než za 5? Já v očích a pohledech uzřel jsem poselství, poselství moderní doby oděné do historického hávu. Po zádech mi běhal mráz z citů, jenž míjely mou duši. Jako pohled do studánky osudu, kde odráží se naše minulost, kde naše myšlenky kráčí po cestě na věky lemované nejen štěstím, ale i smutkem a bolestí. A tato filmová cesta protnula mé srdce od západu na východ, z jihu na sever. Více jíž slov netřeba... (28.11.2004)