Krize

První režisérský počin švédského filmařského velikána Bergmana. Přesto jeho prvotní zkušenost je známkou zvláštní filmové představivosti a vize, které působí nespoutaně a znepokojivě. Inteligentní zpracování a sofistikované příběhové vyprávění, které ve své době patřilo mezi nejodvážnější a nejinovativnější krok tehdejší švédské kinematografie, která dlouhá léta setrvávala v zaostalém prostředí. (27.12.2021)

Dej Krízy je možno predvídateľný, ale keďže v ňom nechýbajú konflikty, dilemy a silné emócie, tak to vôbec neprekáža. Ide o celkom slušne prekreslenú psychologickú drámu, kde v očiach hercov skutočne vidieť a cítiť ich vnútorné prežívanie. Svojim spôsobom ide o tragédiu, ale v tomto období Bergman končil svoje diela s vízou nádeje do budúcnosti, pričom to nikdy nepôsobí vykalkulovane, ale ako prirodzený vývoj udalostí. Film najmä o ženách, kde je mužský hrdina viac menej len na to, aby sme na jeho osude viac chápali matku s dcérou. Každá z troch žien je svojim spôsobom hlavná postava, čo Bergmanovi rozhodne kvitujem. (13.05.2018)

Je to prvotina, tu a tam patřičně neohrabaná, zbytečně ukecaná, divadelně inscenovaná či přepjatě melodramatická, ale raší z toho první výhonky bergmanovských témat i stylu, je v tom vtip, poezie i nejedna smysluplná myšlenka (zpětně ve mně uvízlo hlavně dilema slečny Ingeborg – nakolik se vlastně svým dětem dáváme nezištně a nakolik proto, abychom zaplnili prázdno v sobě?) a postavy jsou napsané i zahrané jako lidi plní života, žádní slamění panáci (opět v čele se slečnou Ingeborg v podání skvělé Dagny Lind, přesvědčivé a dojemné v celém spektru výrazů od laskavě škádlivých sousedských dialogů přes podehrávané utrpení ve ztrátě a nemoci až po mladistvou jiskru, probouzející se v blízkosti Uffeho a Jacka. Nejde mi do hlavy, že taková herečka má na kontě jen pár filmů). — Vlastní český překlad anglických titulků, původně s láskou pro mou dobrou ženu a teď i pro vás :-) zde. (28.04.2019)

Motto: "Nemohu se zamilovat do nikoho. Miluju jenom sebe. Ale Nelly je tak nějak opravdová, pokud víte, co myslím. (...) Ona je reálná tak, že se stávám tím více nereálným a začínám přemýšlet, proč žiju svůj přízračný život." V Bergmanově prvotině z roku 1946, vzniklé podle divadelní hry Mateřské srdce od Lecka Fischera ("Hru jsem přečetl, byla to hrůza. Ale kdyby to tenkrát po mně někdo chtěl, byl bych bezpochyby zfilmoval třeba i telefonní seznam. Tak jsem tedy během čtrnácti nocí napsal scénář," píše Bergman v Laterně magice, kde se na str. 70-76 lze dočíst o podrobnostech vzniku Krize), sice neuvidíš žádného z jeho dvorních herců očima dvorního kameramana, ale nic z toho ti vadit nebude, neboť už Krize nabízí všechno, co lze od Bergmana požadovat. Do zapadlého městečka, které je světové jen tím, že na plese hrají Na krásném modrém Dunaji, přijíždí cizí paní pro svou osmnáctiletou dceru Nelly, o níž se nikdy nestarala a která tu vyrostla u dobrosrdečné učitelky na klavír Ingeborg. Dívka má svou pěstounka ráda a elegantní matce říká teto, přesto se rozhodne s matkou a jejím milencem Jackem z městečka odjet. Nemocná Ingeborg se s tím však nemíní smířit, neboť bez Nelly nemůže žít. Z této docela banální zápletky Bergman vyzískal příběh prvotřídní kvality, rozhodně nečekej film "pro památníky", ale takový, který by se mohl natočit i dnes. I dnes by obstál. "Dřív jsem byl šťastný, teď jsem v pohodě, ale ne šťastný," říká neúspěšný herec Jack, který jinde cituje z Romea a Julie: "Seč láska jest, to láska podstoupí; a příbuzní nejsou mi překážkou!" Jack je zvláštní postavou, říká Nelly, ale klíčovou a ryze bergmanovskou. Ryze bergmanovští jsou všichni. Něco se stane, ale nevím co, strachuje se Ingeborg. A ty se, laskavý diváku, boj, že to bude pravda. Asociace: Žízeň, Přístavní město, Hudba v temnotách, Dogville (20.05.2013)

Po velmi zajímavém filmu Hets, ke kterému Bergman napsal scénář a okusil při jeho natáčení něco málo z režisérských povinností, pustil se tímto snímkem úplně a nenávratně do světa kinematografie a už svým prvním režísérským počinem předznamenal hlavní témata své tvorby. Pravda, Kris nedosahuje kvalit pozdějších dramat, ale přesto je tento film zajímavou psychologickou črtou, v níž se Bergman pokouší popsat vztah osmnáctileté dcery Nelly k její nevlastní matce, skutečné matce Jenny a charakterově nejlépe podanému Jackovi, který mladičkou dívku svádí. Nelly se nechá přemluvit a vrátí se s Jenny do Stockholmu, kde poznává tu horší lidskou tvář. Filmařsky je tento debut zvládnutý výborně, Bergman ukázal, že je opravdový talent. Už před natáčením měl detailně promyšlený každý úhel kamery, každičkou drobnost měl dopředu připravenou. A že i ve své době byl film přijat celkem dobře svědčí citace z jedné kritiky: "Kris je bezpochyby největším, nejodvážnějším a nejrozhodnějším krokem od malosti, ve které se švédský film topil velmi dlouhou dobu." (25.09.2007)