Ta naše písnička česká II

Názorný příklad buzeračních metod reálného socialismu. 1) 36letý Radek John napsal zasvěcený scénář, 48letý Vít Olmer dílo režíroval a 39letý Ondřej Soukup opatřil hudbou. 2) Hořký velmi výstižný film ukazuje tlak, kterému byli vystaveni umělci (a nejen oni) v dobách radostného budování lepších zítřků. Neváhám prohlásit, že jde o jasnou odpověď přemoudřelým kritikům, kteří paušálně napadají umělce za spolupráci s režimem. 3) Zajímavá je nulová role disidentů. Autoři se rozumně vyhnuli polistopadovému období a dokázali si udržet překvapivě dobrý odstup navzdory době, kdy film vznikl. 4) Výborné herecké výkony nabídli například 38letý Jan Hartl (houslista Jan, hlavní postava), 51letý Bronislav Poloczek (ředitel) nebo třeba 27letý David Matásek (referent s přehazovačkou). (26.12.2014)

Stejně jako v "Nahotě na prodej" Olmer sestavil katalog neduhů a morální dekadence doby porevoluční, ve svém o tři roky starším filmu zcela totožně přistoupil k éře rozkladu komunistické totality. Projekt vznikal ještě před listopadem 1989 a měl původně být dalším z řady cynicky apatických filmů o dobových poměrech, mezi něž patří také Olmerův svěrákovský diptych "Jako jed" a "Co je vám, doktore?". Náhlé změny politického klimatu tvůrci využili k většímu vyostření látky, což vyústilo v charakteristickou olmerovskou porevoluční jedovatou slinu. "Ta naše písnička česká II" sestává z epizodických výjevů, které tematizováním pozdně-normalizačního cynismu, bezmoci jednotlivce, morálních kompromisů a nespravedlnosti kastového systému úspěšně v divácích kumuluje nasranost. Vyprávění ale neopomíjí ani dobové paradoxy jako byla vědomě přijímaná kriminalita, divoké výjezdy za lákadly Západu i kontrast paradoxně stále srdnaté propagandy oficiálních médií a vulgárních fórků na účet režimu, které nebyly cizí ani jeho čelným představitelům. Pod závojem nevybíravého pohledu na zlo komunismu s reálnou lidskou tváří vzniklo vypjaté exploatační leporelo, které ale přestože vzniklo v porevoluční euforii, nenabízí divákům ventil a oddech, nýbrž sálá normalizačním babráním se v marasmu a hospodsky pasivním mrmláním. (13.12.2015)

No tedy!! Na rozdíl od naprosto pitomé jedničky… Klobouk dolů. Mimochodem, jen tak na úvod, ten vtip, z které strany to má ženská nejradši, jsem neznal. Zaujala také citace Kafkova díla „Zámek“. Ta ke snímku hezky „sedla“. Prostě film o vlezdoprdelizmu tehdejších dob se vším všudy. Ano, bylo to tak a ještě horší. Viz například kniha pana Trávníčka "Zlatokopové z Pragokoncertu". Byl to snad on, kdo podstrčil panu Johnovi onen původně čtyřiceti stránkový materiál? V každém případě jsou ve filmu okamžiky silně legrační, ale také silně odpudivé. Herci to zvládli s bravurou, vedle pana Hartla tu byl i skvělý pan Poloczek. Jen velká škoda, že tento snímek autoři (zcela zbytečně) svým názvem vlastně spojili s filmem předchozím. Ostatně v tomto zde se ani tak moc nezpívalo. Možná jsem jej tak trochu nadhodnotil, ale zcela jistě se podívám znovu a pak se uvidí. (05.02.2017)

Film, ktery ani tak nemapuje jeden zivot snazici se prezit v socialismu, jako charakteristiku ceske povahy (coz mozna tvurci v dobe vzniku jeste netusili, nebo nemeli v planu). Lidi, kteri se snazi prosadit lezenim do prdele, kurvenim, pomlouvanim, lhanim a bonzovanim je nekonecny zastup i dnes. Je to proste o lidech a ne o socialismu, kapitalismu, protektoratu nebo Rakousko-Uhersku. Poloczek v roli funkcionare vyborny, Hartl hraje cely zivot stejne typy, coz z neho nedela velkeho herce, na tuto roli to ale slusne staci. Olmer byl na prelomu 80.-90. let na svem vrcholu, film me bavil svou beznadeji a hlaskami... "Vite, ze ktere strany to ma zenska nejradeji? Z te komunisticke, tam jsou totiz ti nejvetsi curaci". Vyborny filmovy plakat. (26.04.2014)

60% - Tento film jsem viděl už dávno, možná přímo krátce po jeho natočení, ale nějak ve mě neutkvěl. Teď při druhém shlédnutí jsem byl celkem příjemně překvapený. Není to sice žádné veledílo, ale podle mého názoru pěkně rámuje tvorbu Víta Olmera 80. let. I když už bez Oty Kopřivy, stylem snímání i určitou syrovostí odkazuje k nejpovedenějším kusům V. O. - Co je vám doktore, Jako jed a Bony a klid. Dokonce bych řekl, že je to vlastně velmi podobný film jako Bony a klid. Ten ukazoval, jak si mladý kluk zadal se systémem veksláků, ačkoliv ho předtím okradli, tento zase ukazuje, jak si houslista zadal se státním systémem, ačkoliv ten s ním nejprve zametl. Nakonec v obou případech to byli právě oni, kteří dopadli (v danou chvíli) nejhůř. Houslista Jan nakonec přijde prakticky o všechno - o syna, o manželku, o přízeň mocných a nakonec i o housle. Katarze se nekoná. Po tomto filmu už bohužel V. O. přesedlal na jiný žánr a jiný styl a na své filmy z předchozího období už nenavázal. Z herců pak naprosto bez debaty vyniká Bronislav Poloczek, jehož nadutý všemocný funkcionář je dokonalý. (13.08.2014)