Takže ahoj

Pan Olmer se v nové vlně pohyboval natolik dlouho, aby jí nasál, a tento film o tom svědčí. Ta kamera, ta nálada, ta snaha o civilismus jakou u Papouška či Formana (byť je to takový civilismus poetizovaný), to všechno tou novou vlnou je stále cítit. Jen to není tak dotažené, je to roztěkané, jak sama hlavní hrdinka, a tolik to nevtáhne do děje. No, aspoň Josef Dvořák tu měl pěknou roli sexuálního loudila. A od poloviny se film přece jen znatelně lepší. Slabé, ale přec jen čtyři hvězdy. (13.09.2014)

Nikým nehlídaný Vít Olmer za svou kariéru vytočil dost lidí. Konvertoval od tématu k tématu, ovšem v našich podmínkách se většinou jednalo o utrápené štiky v mírumilovném rybníce. Hanit jeho snahu je krátkozraké (ani já se místy neubránil), byť se nepoučil a létal k dalším malérům. Ale snaha byla. Ještě víc krátkozraké je odkopnout jeho poměrně zdařilou variaci na novou vlnu, jen kvůli tvůrcově pozdějšímu (ne)žití. To jen na okraj. Olmer neobjevil vesmír, proflákle a trochu zbrkle kopíruje téma Chytilové debutu Strop. Klasická smyčka, nápaditá kamera, levné floskule, dohromady nic nového ani objevného. Ale ani vyloženě nepodařeného, jako kopie velkých vzorů neuráží milovníky nové vlny (třeba mě) a to s přihlédnutím k dozajista polním podmínkám, které režisér měl. Olmer by na ty nejlepší nedosáhl, prostě chyběl talent. Ale některé odsudky jsou zjednodušující a nespravedlivé. (06.08.2009)

Tenhle příběh mi přišel až neuvěřitelně aktuální. Přestože většina lidí hlavní hrdinku odsuzuje, podle mě se takhle v dnešním světě cítí plno mladých lidí. Dívka, která moc neví, co v životě chce. Vlastně ani to, co hledá - někoho, kdo jí dá pár facek? Ví snad jen to, že se chce bavit. A taky touží po dítěti. Na druhou stranu si ovšem uvědomuje, že dítě potřebuje zodpovědného otce. Ale žádného takového muže kolem sebe nevidí, vždyť většina těch, s kterými spí, jsou ženatí, často otcové. A jak má tedy věřit, že najde v životě partnera, který bude vždy stát pevně po jejím boku? Pak se zamiluje, ovšem je tohle ten pravý? Kromě výborného psychologického příběhu nabídne film i velmi dobrou kameru Jaromíra Holpucha a Petra Prokopa. Určitě stojí za povšimnutí záběr nadšených Japonců pod Staroměstským orlojem, mačkající spoušť ve stejný okamžik, i scéna, kdy bláznivý rozhovor milenců doplňují zdánlivě nepasující detaily, které ale perfektně vystihují emoce ukryté ve slovech. (03.08.2009)

Někdo by mohl říci, že Vít Olmer přichází s křížkem po funuse (bohužel doslova), a naopak někdo, kdo třeba zná jen jeho polistopadové tragedie (s občasnými výjimkami) a považuje se za znalce nové vlny, musí toto ocenit. Osobitost Veroniky je Schorm jak vyšitej a i fakt, že nám režisér nabízí pohled na rozvlněné herce, kteří by si bez něj ani neškrtli, je také velmi milý. I když Pepa Dvořáků nevychází ze své tajtrlické polohy, něco se zaznamenat dá, Synková je absolutně k nepoznání a Schmitzer si něco podobného střihnul ještě ve druhém filmovém dozvuku nové vlny. V Schormově Lítosti. Budoucí představitel straníka Satoranský zde také docela překvapí. Ovšem celý tento film je o Valerii Chmelové, tedy o Veronice. Její pohled na život je sociálně nadčasový a to, že režisér natočil další celovečerní film až za 10 let, může mít kořeny v tomto snímku. Toto pustit mládeži v 70. letech, by bylo skutečně proti normalizační jednání. Film, který dostává obsah až v posledních několika desítkách minut. Tak dlouhé je její hledání. Zmatená ve své době i ve svých pocitech, které si ovšem umí nádherně rozložit. Miluje jen když chce...zatím. Někomu jde o krásné pocity z aktu muže a ženy, někomu jen o fotky. Životní rozhodování promiskuitní studentky filozofie by mohlo být obohaceno i o nějaký pořádný undergroundový, hudební doprovod. V jednu chvíli se tak dokonce i stane, ale chtělo to víc. Vít Olmer v těch normálních filmech rád nastavoval zrcadlo doby. Kšefty a podrazy později. Teď zobrazuje osamocenost svobodomyslných lidí. Jsou to ti, kteří jdou v dešti bez deštníku a hledají jeden druhého i proti šedivému sociálnímu proudu, který se blížil. (12.08.2013)

Nemohu si pomoct, nedokážu příliš ocenit tyhle filmy bez příběhu, které se tváří, že zachycují současnost své doby. Což možná i dělají, ale působí někdy bez šťávy a přes tuhle cennou stránku nudí. Určitě nechci odsuzovat film jen na základě jména režiséra (ale v případě autorského debutu Víta Olmera charakteristika výše platí za mě dvojnásob), stejně tak ho nechci velebit jen proto, že si Olmer počátkem normalizace dovolil natočit „odvážný“ film plný scén se sexuálním podtextem. Plytké brouzdání po tématu bez hutnějšího uchopení postav je roztříštěno do útržkovitého vyprávění, neukotvené podobně jako život hlavní (ne)hrdinky. K samotnému ději, který se z víc než poloviny odehrává v posteli, se už dál nebudu vyjádřovat, protože bych asi musel použít vulgarismy. Film jako takový mě narozdíl od jednání hlavní postavy nenaštval, ani neměl čím urazit, pouze mě minul obrovským obloukem. Pro mě v rámci nové vlny zbytečný řadový film, v němž se úspěšný herec v pozici režiséra jaksi marně snaží navázat na daleko lepší podobné snímky od Formana, Chytilové či Schorma. Největším přínosem je tedy odškrtnutí si další položky ze seznamu československých filmů, které jsem ještě neviděl. Takže ahoj! 35% (02.10.2020)