Ecce homo Homolka

Souhlasím s ostatními názory, že jde o velmi zábavnou podívanou, postavenou na vynikajících výkonech, brilantním scénáři a kvalitní režii. Celodenní (a zřejmě celoživotní) nepřetržité uzavírání koalic a protikoalic, denně se několikrát účelově měnících a žabomyší boje o nicotnosti. Režisér si nechal rozklíčování příběhu ve smyslu širšího společenského kontextu do dvou vět "Co je stát?" "Stát jsme my"...a Heduš se rozpláče. A záverečný tanec na Ódu na radost se záběry na uslzenou Heduš i matku a vzteklého Ludvu jsou rovněž výmluvné. (02.07.2010)

Co je vlastně na téhle komedii tak cenné? Také vzhledem k další Papouškově tvorbě mám pocit, že to na začátku natáčení nevěděl ani on sám. Právě díky tomu, že tvůrčí záměr byl minimalistický - totiž převést na plátno obraz jedné reálně existující „veselé“ rodiny - vznikla víceméně bezděky komedie, která vypovídá strašně moc o lidech a době svého vzniku. --- Já tu dobu pamatuji, jsem věkem blízký sourozencům Formanovým, a nevzpomínám na ni rád. Ne, v tomto případě nejde o bolševika, nýbrž o naturalistický obraz sexuální revoluce, která tehdy probíhala nezávisle na politbyrech v celém západním světě. Hippies nadělali největší kravál, ale revoluce možná ještě zásadněji probíhala v rodinách. Tato komedie zobrazuje poslední léta existence dnes vymřelého živočicha zvaného „muž - hlava rodiny“. Všimněme si, ženy ještě bez námitek vykonávají všechny takzvané ženské práce, ale už vůči mužům ztratily jakýkoli respekt, stejně jako potomci k rodičům, mladší ke starším, a vůbec lidé k lidem. --- Homolkovi si to ještě plně neuvědomují, ale rodina už ztratila důvody existence. Ženy už mohou dobře žít bez mužů a muži bez žen, na šoustání manželství nepotřebují, a děcka koneckonců vždycky nějak vyrostou. Bytová krize u nás ještě nějaký pátek držela rodiny pohromadě (rozvedení spolu přečasto stejně museli bydlet dál), ale už tehdy bylo založeno na to, co dnes všichni uznávají: rodina a rodičovství jsou pouze jedním z řady rovnocenných způsobů existence dospělého člověka. --- Papež a já si myslíme, že je to špatně. Asi proto jsem z tohoto filmu pokaždé tak moc smutný. Takhle nějak žertovali žoldnéři mašírující k bělohorskému bojišti. (29.08.2010)

Filmová trilogie o rodině Homolkových je rozhodně perlou a chloubou české kinematografie v režii pana J. Papouška. Nikdo však nedokáže tento snímek ohodnotit lépe než my - Češi. V zahraničí by se asi divili co je nám na tom vůbec k smíchu, ale my víme, že se smějeme tak trochu sobě. Každý ve filmu srovnává něco nebo někoho ze své vlastní rodiny a okolí. Typická pražská rodinka si vyjede na výlet do lesa a ... - neznáme to odněkud? I po letech mě fascinují neuvěřitelné herecké výkony Marie Motlové a Josefa Šebánka (nikdo by to lépe nezahrál). K filmovým manželům ztvárněným Františkem Husákem a Helenou Růžičkovou, které to ohromně sluší, není co dodat. Je to neobyčejně vtipné, svižné a plné života... (15.09.2007)

Jednoznačně nejlepší film, jaký kdy Papoušek natočil. Osobně jsem ho viděl bezpočtukrát a pokaždé u něho utírám slzy smíchu. A současně lituju postavu Ludvy, že musí žít v takovém pekle, jak už to tak u každého mezigeneračního soužití bývá. Kdo zažil na vlastní kůži, ví své. O filmu se zajímavým způsobem zmiňuje Jan Žalman ve své knize UMLČENÝ FILM: "Film o Homolkových se stane jedním z nejpozoruhodnějších důkazů umělecké vitality české veristické školy jak pokud jde o národní charakter, tak pokud jde o schopnost nalézt si při dodržení stejné metody vlastní jazyk... Jedna rozmíška stíhá druhou, šarvátky plné vzájemných výčitek, invektiv a ustavičného popichování vyplňují život, v němž malé zbabělosti stíhají stejně malé zrady a v němž pocity hořkosti, pokusy o únik či vzpouru mají stejně krátký dech jako představa, že se na tom dá něco změnit. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o to něco změnit. Smyslem je naopak něco udržet: rodinu, bezpečí, vědomí, že pevné zázemí v klanu je jediné a co je mimo něj, je cizí, nezáviděníhodný svět. Neboť ať už je život Homolků jakýkoli, je to jejich život a všechno to hašteření, škorpení a rýpání se do žeber je jeho nejpevnějším tmelem. Nehádají se, aby nalezli nějaký smysl - smysl je právě v tom, že se hádají. Absurdnost? Jistěže. Ale jen pro toho, kdo stojí vně tohoto kruhu. Pro Homolkovy je to naopak akt seberealizace, sebezáchovy - všeho čím se člověk řídící se víc instinktem než rozumem brání rozpadu pevně utvářeného, spolehlivého světa. Hádáme se a pereme se - ergo sumus, mohl by prohlásit kterýkoli člen homolkovského klanu, a ne bez jistého oprávnění: neboť pudově objevil právě ten princip soužití, který mu umožňuje izolovat se od vnějšího světa a přesto se v něm necítit izolovaný... Ještě Forman a Passer pokládali za nezbytné obeznámit se zázemím svých postav, s poměry, které tak či onak spoluvytvářely jejich sociabilitu. Papoušek se toho úplně vzdává; pozoruje Homolkovy jako biolog svá morčata: jak žijí, jak se chovají, jak reagují na podněty vnějšího světa, slovem: jací chtějí být, bez ohledu na normy přikazující, jací by měli být... Homolkovi dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa."(cit. s.: 144-146). (01.04.2013)

No něco podobného jsem čekala.... Film divákovi nabízí několik scének ze života obyčejných lidí, přičemž nechápu, co tam dělá ta milenecká dvojice. Jestli je to vtipný? Místy. Místy je to ale i dost smutnej film (prchající lidi z lesa, "Chtěla jsem tančit"), tak nevím. Je to jako by umělecký režisér chtěl natlačit jakési hlubší motivy do filmu u obyčejné masňácké rodince. V každém případě nejvíc se mi líbila dvojice babička-dědeček, kteří se k sobě chvílemi chovali strašně, ale zároveň se měli rádi - bože, zní to jako klišé, ale je to tak. Josef Šebánek a Helena Růžičková coby jeho filmová snacha táhnou celý film a bez nich by to byl jen experimentální film, který vznikl ve správné době. Myslím, že ale v 60. letech vzniklo mnohem víc českých filmů, které si zaslouží lepší hodnocení než které má rodina Homolkovic. Není to trochu k zamyšlení? (15.11.2011)