Reklama

Reklama

Příběh dublinské soulové kapely The Commitments od vzniku na inzerát přes koncertování až k vrcholu šoubyznysu. Jimmy je nadšený muzikant a podnikatel z hudební branže, který je přesvědčen, že Dublin potřebuje špičkovou soulovou skupinu. Najít v Dublinu prvotřídní soulové muzikanty ovšem není jen tak, takže se musí spokojit s tím, co je zde k dispozici. Po nekonečném martyriu konkurzů nalezne dva talenty: první z nich je Deco (Andrew Strong), drsný řidič tramvaje, který má problémy s pitím, ale zpívá jako obživlý duch Otise Reddinga, druhým pak je Joey Fagan (Johnny Murphy), muzikant, který má soul v malíčku a tvrdí, že hrál snad se všemi od Wilsona Picketta po Elvise. Zanedlouho se kapela (pod názvem The Commitments) oťukává v místních klubech, má však na to opravdu uspět? Snímek vychází z románu Roddyho Doyla, který také spolupracoval na scénáři, a vyniká skvělými výkony mladých herců i mnoha soulových hvězd ze 60. let. Poté, co se z filmu stal hit, se herci dali opět dohromady a vyrazili na koncertní turné. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (92)

Padme_Anakin 

všechny recenze uživatele

Pan Parker má u mě po filmech Půlnoční expres. Navštivte ráj, Život Davida Galea velmi dobrou pozici, no a dnes večer to opět klaplo, přelil na mě kopec emocí a ohromnou dávku energie.. Pochvalu ode mne zaslouží úplně parádní muzika, to jsem si užila asi nejvíc a ta nesourodá parta talentovaných muzikantů se mi moc líbila na pódiu, mimo něj už tak ne, to byla dost divočina.. Fascinoval mě přerod vyhazovače v bubeníka, hlavičky rozdávat uměl, pravda.. Příběh o vzniku irské kapely pozoruhodný, vyobrazení života bez příkras jde panu Parkerovi na výbornou, tedy celkově spokojenost a poděkování kolegovi Willy Kufalt.. ()

bloom 

všechny recenze uživatele

Silně pohodový film okouzlující svou náladou a jemným vtipem. Podobně jako ostatní jsem si užíval muziku překypující energií a obvzlášť některé písně gradovaly tak jako na skutečném živém koncertě. Nicméně od prvních záběrů mě nejvíc oslovil právě nenápadný humor, kterým Alan Parker film okořenil, např. scéna ze svatby hned na začátku má řadu pěkných fórků ve druhém plánu. Takový styl komediální režie mám moc rád. Líbilo se mi, jak i přes lehkou nadázku (nebo právě pro ni?) příběh i postavy působily otřepaně řečeno jako ze života. Parkerovi se navíc povedlo natočit hudební scény natolik živě, že nezačnou nudit, s čímž by si mnozí režiséři tak lehce neporadili. Moc děkuji Willymu Kufaltovi za doporučení, soundtrack si určitě seženu. ()

Reklama

Praxis 

všechny recenze uživatele

V rámci filmového klubu, běžícího v našem kině, jsem navštívil tento skutečně vytříbený filmový kousek. To, co jsem od filmu neočekával, jsem byl velmi potěšen. Skvělé písničky, neuvěřitelné hlášky plné fuck slovíček, skvělí a sympatičtí herci - neherci a krom toho také pohled na tehdejší život v dělnické čtvrti Dublinu. Jo, tenhle film mě na dvě hodiny přikoval do "pohodlného" křesla v našem kině:-) ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Scorsese kdysi poznamenal, že podstata filmu spočívá v tom, co se dostane do záběru a co zůstane vně. Zcela v tomto duchu možno mluvit v případě britské kinematografie posledního půlstoletí o třech vlnách: radikální, přechodové a umírněné. Éru radikální pokrývá tradice free cinema, která vnesla do hraného filmu s vehementní prudkostí kontroverzní sociálně kritická témata, soudobé společenské problémy a všední prostředí obyčejného života. K socialismu vedla režiséry neochota smířit se s nutnosti bídy, útlaku, bezpráví a poznání, že socialismus má i svou útěšnou stránku: socialisté organizovali odbory, konzumní družstva a dělnické akademie. Bouřili se proti světu, a na druhé straně pečovali o jeho vylepšení. V Británii se socialismus nikdy nepřevrhl do extrému, proto tam má dosud své pevné místo: vzpomínka na zlatou éru sociálního státu 50. a 60. let zakořenila v sociálním liberalismu labouristů, který stojí mezi doktrínou laissez-faire klasických liberálů a thatcherovsko-reaganovským neoliberalismem. V éře přechodové se sociální tématika přetahovala v záběrech s obveselením, v Commitments nevykutaný kořen free cinema zápasí o místo v záběru s hollywoodským muzikálem. Kdo nemá práci, nešuká, ale žije a neumírá hlady. To je výrazný posun. Díky uvolnění nejsou Commitments tak neútulný a skličující jako Kapka medu od Richardsona. Ze sociální tématiky klíčí lehkomyslnost a nově se etablující kulturální proudy, ačkoliv mnohost stylu na začátku při konkurzu jde proti nutnosti osobního pohledu, potažmo heslu ortodoxního free cinema „postoj znamená styl a styl znamená postoj". Ten rozdíl je u druhé přechodové éry v tom, že úzkostné zůstává společensko-politické klima v pozadí, kdežto film samotný tlačí do popředí spíše to kladné (úzkostný je snad jen projev nejspodnějších vrstev společnosti, obraz dublinského balíka infiltrujícího showbyznys); hraná inscenační rovina vytěsňuje rovinu dokumentární, psychologická etnologickou. Dokumentární film je paměť, hrané filmy jsou poznáním; síla hraných filmů je současně jejich slabostí, neboť dodávají činům dynamiku na úkor nesmlouvavého hledání pravdy. Za dost pohodlný dramaturgický trik provázející přechod od dokumentu k hranému filmu nutno považovat i obalování a zakončení každé scény křupanským humorem a před kameru náhle shůry vklouzávající defilé postav, tvářící se u toho docela přirozeně – jako kdyby bylo na dlouhometrážních narativních hraných filmech něco přirozeného. Třetí, umírněná éra, která definitivně odsunula sociální proklamátorství mimo záběr a vecpala do něj ludický kejkle rozjívené mládeže, odstartovala s Trainspottingem a Human Trafficem. Jistěže postavy jejich nekvalifikovaný joby ve fastfoodech a žehlírnách nasírají, ale nestávají se předmětem apelativního volání po změně. Třeba Danny Boyle své hrdiny prezentuje málem jako nějaké popové hvězdy. Oxymóron nadprůměrný sociální drama tak konečně není oxymóronem, s kterouž ideou prorazilo i festivalové zjevení Fish Tank o „střetu MTV generace a YouTube generace“. Fish Tank ale celý program free cinema navrací k počátkům, restartuje jej videoherností a podobností Katie Jarvis s Faith z Mirror's Edge. () (méně) (více)

Angerr 

všechny recenze uživatele

"Přímočarý" humor, hromada jednoduchých vtipných hlášek, z nichž polovinu už jste slyšeli a tu druhou si domyslíte, ještě než ji dotyčný dořekne, převážně komediální ladění, do kterého se ty vážnější pasáže nehodí, poloamatérští herci a docela milé písničky - to jsou Commitments, podle jedné ankety nejlepší Irský film všech dob. Hudební filmy mám velmi rád, ale u tohoto zoufale jednoduchého dílka jsem se po dlouhé době těšil, až budu z kina pryč. Samozřejmě je to jen moje hodnocení. Hudba je významnou součástí tohoto filmu a pokud vás zaujme - mě minula - nebo jste se kdysi také pachtili v kapele, možná v Commitments něco najdete. 3/10 ()

Galerie (49)

Zajímavosti (15)

  • Cameo - Colm MacConiomaire, houslista skupiny Glena Handsarda The Frames, hraje mladého houslistu na konkursu kapely. (D3VIL)
  • Jimmy ukazuje Joeymu novinový článek o Commitments, ve kterém je zmíněn Bob Geldof. Geldof ztvárnil Pinka v dalším filmu Alana Parkera Pink Floyd: The Wall. (D3VIL)
  • Jedna ze zkoušených skladeb byla hlavní písní k jinému filmu Alana Parkera - Sláva. (D3VIL)

Související novinky

Najlepší írsky film na LFŠ

Najlepší írsky film na LFŠ

18.07.2005

10 000 filmových fanúšikov rozhodlo, že najlepším írskym filmom všetkých čias je THE COMMITMENTS, adaptácia bestselleru Roddyho Doylea v réžii Alana Parkera. V ankete predbehol aj v našich končinách… (více)

Reklama

Reklama