Dekameron

Pier Paolo Pasolini je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších reprezentantů italské kultury dvacátého století. V Itálii je znám spíše jako vynikající prozaik (což plně uznávám, jeho Zběsilý život patří mezi nejlepší a nejcyničtější knihy, jaké jsem kdy četl), mimo hranice své rodné země spíše jako režisér. Nedovoluji si příliš posuzovat jeho um v celku (tohle je druhý film, který od něho vidím, a to je na objektivní posouzení čehokoliv málo), ovšem mé pocity z Decameronu jsou smíšené. Boccacciovu povídkovou sbírku adaptuje Pasolini spíš jako jakousi lidovou veselici, v níž se má zrcadlit italská národní povaha. Nevyhýbá se tématům erotickým, která mají v předloze (svého času byla označována jako "Kuplířka mezi knihami") hlavní úlohu, ovšem staví spíše na lidovém humoru a jakési zemitosti, občas doslova záchodovosti, což by mi ani tak nevadilo, ale v předloze po tom není ani stopa. Proti výběru příběů a konečně ani proti jejich spojení (film nezachovává původní rámcovou strukturu, ale příběhy spojuje v duchu moderních povídkových filmů, a nutno přiznat že docela důmyslně) nemohu nic namítat (svědčí o detailní znalosti a vynikajícím pochopení předlohy, což je u adaptujících režisérů věc velmi vzácná). Zpracování je ale takové rozpačité - natáčelo se mimochodem ve víceméně moderních prostorách, ze kterých sice byly odstraněny typické moderní předměty a postavám dali něco jako středověké kostýmy, ovšem odstranění moderní atmosféry ještě nevykouzlí tu středověkou. A právě vytvoření dobové atmosféry je v historickém filmu ze všeho nejdůležitější - pokud se to Pasolinimu nepovedlo, není to důkazem kvality filmu. Lepší stránkou filmu jsou vynikající herecké výkony (na poměry italské kinematografie extrémně vynikající - fakt, že šlo téměř vždy o neherce mne opravdu překvapil), občas zajímavá vizuální symbolika a na adaptaci tak náročné knihy výborný scénář (zejm. pokud jde o dialogy), horší především příšerná kamera, těžce nedostatečná výprava a nesourodá hudba. Slibný scénář, špatné provedení. (02.09.2009)

Pasolini byl skutečně svéráz. Dekameron sice víceméně úspěšně zachycuje ducha Boccacciových povídek, strukturou vyprávění i lehkým erotičnem, ale místy „lidovost“ této ani ne komedie překračuje hranice dobrého vkusu. Samí oškliví a nesympatičtí herci, že je toužíte vidět hořet na hranici a navíc montypythonovská středověká špinavost, kdy jenom král není celý od hoven (což je velmi názorně demonstrováno hned v prvním příběhu). Nevím jestli to brát jako provokaci nebo jako umění, moc dobrý film to každopádně není. 55% (14.08.2006)

v další (respektive v první) povídkové adaptaci s Pasolini vzal na paškál Boccacciův Dekameron a i když mě druhá polovina celkem bavila, tak to ve výsledku je o třídu slabší než Kytice z tisíce a jedné noci. Jelikož sem Dekameron nečetl, tak nedokážu posoudit jak moc z něj Pasolini čerpal, ale prakticky u všech povídek mi chyběla nějaká výraznější pointa (nebo pointa vůbec) a většinou se to tak nějak tlouklo odnikud nikam...40% (04.03.2024)

Tak jako Kytice z tisíce a jedné noci se odvíjí v rytmu nezkalené lidské zvědavosti a zalíbení, scénu za scénou, až k přirozenému vyústění, syntax tohoto snímku tvoří naopak nedokonalé úsměvné ženské i mužské pletichy, hrdlivost, hloupost, hbitý mámivý chtíč i neobratná panika před žárlivou prudkostí, krátkodechá lstivost a všemožné pozdní lítosti. *** Pasolini je pozoruhodný tím, jak do vnitřní struktury filmu dovede ladně a hladce přetavit určující lidská puzení jednotlivých společností, dějinných údobí, takže diváky rozčiluje či laská už jenom samotné plynutí scén, jejich vnitřní rytmus a logika, pokračování mikrodějů i jejich opouštění. Canterburské povídky pak sledují ještě jiný vzorec mezilidského dění. *** Neuvěřitelný kousek se však Pasolinimu podařil i se zachycením biblické rozklenutosti a věčnosti na všedních dnech Matoušova historického údobí. Jako by se mu podařilo ukázat, proč právě ta krajina a ta doba disponovaly takovou silou umocňovat osobní příběhy a povyšovat je na závazná podobenství všelidského konání. *** Nejen tedy Trilogie života, ale i s Evangeliem sv. Matouše by se měly tyto filmy chápat jako vzájemně se dourčující celek, výpověď o možnostech prožívání času, významovosti lidského života, životní syntaxi různých dějinných etap. (A snad k nim v tomto širším rámci patří i Saló, film, k němuž teprve uzrávám.) (30.06.2012)

Nechápu jak to Pasolini udělal, ale přesto, že je to čistě povídkový film, tak drží naprosto dokonale pohromadě, všechno navazuje a tvoří perfektní jednotný celek. Nemáte u toho ani náznak pocitu nějakého rozpolcení nebo nevyrovnanosti mezi jednotlivými segmenty. Dnešní tvůrci by se mohli a měli od tohoto italského velikána učit, jak že se to dělá. Pět hvězdiček nedávám snad jenom proto, že jsem nedávno viděl ještě fantastickou Mammu Romu. Akorát mám pocit, že je potřeba to vidět v pořádné kvalitě, jinak nevyniknou detaily (nejen) tváří, prostředí a kompozic obrazu. A taky ty cvrlikající cikády... (19.04.2013)