Loni v Marienbadu

Opäť pohľad Resnaisovou optikou na vzťah muža a ženy, tentoraz v prostredí luxusného hotela dýchajúceho atmosférou dávnych čias, v ktorej sú dvaja milenci uväznení ako v pláne, ktorý ktosi vymyslel bez preskúmania východiska. Ťažká, baroková poetická básnická romanca uväznená v čase a priestore, spletité slovné hračky a nič nehovoriace dialógy, scenáristický paradox prelínajúci sa s bojom proti priamočiarosti príbehu, figúry nepôsobiace na efekt, ale jemné hranie sa s divákom, impozantné herecké výstupy (schválne na tomto mieste používam výraz výstupy, pretože cela snímka najviac pripomína komorný dramatický výstup v pomyselných troch aktoch na divadelnej scéna) kamera pohybujúca sa v presných líniách vľavo, vpravo a dopredu a strhujúca hudba. Príbeh postupom času naberá zreteľnejšie črty a kontúry, a na konci je všetko odrazu jasné ako nikdy predtým - ale len v rozbitom zrkadle reality. Fragmenty súcna, bytostná dokonalosť. L'Année dernière à Marienbad ma uchvátil, prikoval k sedačke a nepustil až do záverečných titulkov. Absolútne bezchybný film, podľa môjho názoru ešte lepší než než predchádzajúca Hirošima, moja láska. 100% (08.02.2014)

Loni v Marienbadu je jeden z těch filmů, co od první minuty až do závěrečného "Fin" intenzivně útočí na všechny vaše smysly a především na vaši schopnost soustředění. Tento naprosto bezdějový film upoutá především svým výtvarným ztvárněním, je velmi poetický a působivý. Film je velkou časovou hříčkou. Základní kostra tohoto dílka by se dala načertnout asi takhle: Hlavní hrdina se v lázních pro vyšší společnost snaží přesvědčit mladou ženu doprovázenou (snad) jejím manželem, že před rokem s ní něco měl, ale ona se vytrvale brání. Film je možný interpretovat asi 6 miliardami způsoby a nemá smysl sem psát jeden jediný výklad, který by beztak byl svazující a omezil divákovu imaginaci. Film je o vztazích, vzpomínkách, času... Snad je ale těch 94 minut příliš, protože udržet si pozornost celou dobu je velice obtížné. Rozhodně to není dílo pro běžné zhlédnutí. (26.04.2006)

Pompézně se tvářící pseudointelektuální nuda, která je ve svém výrazu nesnesitelně afektovaná. Ech, tohle mi fakt nesedlo, a bezprostředně po dokoukání je mi jasné, že tenhle typ filmařiny nebude můj cup of tea. UPDATE 11. 9. 2016 - Po druhém zhlédnutí zvyšuji původní 3 hvězdy na maximum - ten film mě nově naprosto dostal. Přijde mi bezmezně nadčasový, formálně dokonalý a filmařsky naprosto převratný. Ten soulad kompozičně dokonalých záběrů, znepokojivé varhanní hudby a nekončícího přívalu mužových replik je jednoduše... fascinující. Hodinu a půl jsem na to koukal s doslova úžasem ve tváři a v hlavě mi vířila změť myšlenek a asociací, které mi ten film vyvolal. Samozřejmě to není film pro každého a většina lidí ho pravděpodobně prozívá jako nejnudnější film pod sluncem, ale pro lidi, kteří dokáží ocenit jeho kvality, je LONI V MARIENBADU vyloženě očistným filmovým zážitkem natočeným v časech, kdy se ještě film považoval za umění. Naprostá libovka a mimořádný divácký zážítek - nota bene pokud člověk něco ví o kontextu vzniku tohoto filmu. (10.06.2012)

Artová lahůdka, která asi nesedne každému. Musím přiznat, že i po letech mne film zaujal vytříbeným zacházením s obrazem, symboly, slovem. Časté opakování (ať už textů, či obrazu - například uléhání ženy na lůžko) bylo typické pro filmy 60.let. Práce s asociacemi připomene český poetismus. Snímek se stal vzorem i pro českou novou vlnu ( Případ pro začínajícího kata, O slavnosti a hostech, Ovoce stromů rajských jíme, Hotel pro cizince, Archa bláznů a řada dalších), při sledování sošného tance podezírám trochu J.Herze, že jej převzal do plesu mrtvých v Devátém srdci. Ať už se snímky inspirovaly skutečně, či byly jen na stejné vlně, vůbec to nevadí. Loni v Marienbadu ukazuje mimo jiné, v čem spočívá základ filmu - kompozice obrazů je úžasná a bezchybná. Existuje řada verzí výkladů filmu, ale sám režisér přiznává, že žádnou z nich nelze jednoznačně vyvrátit a žádná z nich není důležitá.... ,,Když vidím film, zajímám se více o hru pocitů než o postavy, " řekl jednou Resnais (I.Herfurt:Zlatý fond světové kinematografie, Horizont Praha 1986, str.218). Osobně jsem, aniž bych výklady k filmu předem četl, viděl v muži-svůdci Smrt, která si přišla pro oběť, jíž dala roční odklad. Kupodivu jsem zjitil, že podobně film vidí F.Weyerganse... Skvostné surrealistické dílo rozehrává tajemnou hru, kterou si lapený divák užije až do otevřeného? konce... (05.06.2012)

Milujem formalistické filmy a v Marienbade celú tú formalistickú afektovanú eleganciu, ktorá nás vytrháva z reality a prenáša do Morfeovej ríše. Zároveň znepokojuje, lebo dionýzovský princíp baroka je založený na neustálom nepredvídateľnom pohybe. Ten sa tu svári s racionalitou francúzskej geometrickej záhrady, takže mystérium lásky sa často odvíja rýdzo vizuálnymi prostriedkami. V Schonbrunne sa mi v jednej extrémne prezdobenej rokokovej komnate zatočila hlava - skúsenosť ma teda núti potvrdiť správnosť Resnaisovej voľby, pokiaľ ide o spôsob navodenia trýznivých stavov ľudského vedomia i podvedomia. Skvelá je i voľba organovej hudby, ktorá celé prostredie mení na sakrálny priestor, v ktorom sa ponevierajú mnísi a mníšky participujúci na nejakej zádušnej omši. Marienbad je v podstate čistý biedermeier - umenie o buržoázii pre buržoáziu, páčivý vizuál a sladké banálne rečičky (a Sacha Pitoeff, samozrejme). Potom som si spomenul na krásnu, uvravenú básnickú skladbu Básnik a žena od Jána Smreka a odrazu mi všetko dalo zmysel. PS: Česko-slovenská stopa sa tu nájde - spomeňte si na "kamenné" postavy z Krakatitu. Na druhej strane bál mŕtvol v barokovom zámku v Herzovom "Deviatom srdci" na Marienbad priamo odkazuje. (05.12.2017)