Miluji tě, miluji tě

Alain Resnais točí neobyčejné filmy s romantickým nádechem, z nichž některé bývají zařazeny i spadají do hodně atraktivních žánrů, jako v tomto případě sci-fi nebo u nejslavnějšího Loni v Marienbadu mystery, ale ve skutečnosti stojí v první řadě na atmosféře volně načrtlého psychologického vztahového dramatu. Zkrátka silně pocitové záležitosti, jejichž síla v případě filmového zážitku výrazně pramení nejen z toho, co se na plátně odehrává, ale z valné části i toho, jaký prožitek jednotlivé obrazy v divákovi vyvolají. Tento osobitý snímek s postavou mladého muže, jenž po prožitku jedné hraniční situace cestuje zhypnotizován porouchaným strojem času (možná reálně, možná jen ve svých představách...) a ve volném sledu se mu promítají mozaikovité útržky z jeho dřívějšího života, jsem si částečně i shodou okolností pustil pozdě večer před spaním, a jak mě svou zvláštní atmosférou a surreálním nádechem stále více pohlcoval, začal na mě působit fascinující sílou, až se mi pomalu chtělo u něj s uvolněným a hřejivým pocitem usnout. V polovině jsem pak napůl usínajíc film i vypl, během spánku zažíval v podobně útržkovité formě různé vlastní snové útržky, jež byly snad i působením prožitku z tohoto filmu skutečně působivé, a měl jsem to štěstí na prostor ráno brzy po probouzení zbytek filmu (s navrácením o pár minut nazpátek) končícího očekávaně tragickým vyvrcholením dosledovat. Tak se mi podařilo po dlouhé době u nějakého filmu prožít vyloženě surrealistický zážitek, jaký jsem neměl od prvního zhlédnutí Lynchova Inland Empire, a dokonce vnímal u toho tu všechny ty silné emoce, které hlavní postava v podání Clauda Riche s ohledem na dění plné zvratů a psychologii prožívá, ale v souvislosti s nimiž si tu hodně diváků stěžuje, že tu vzhledem k relativně odtažitějšímu podání emoce chyběly.                                                                             * * * * Určitě se rád podívám na snímek znovu, nejlépe příště na jeden zátah, jen nejsem si jist, zda i v jiných hodinách a za jiných okolností může přinést stejně silný zážitek. Zkrátka opravdu hodně pocitový film, jehož prožitek pro mě zčásti výrazně přesahuje dění na plátně (nicméně myslím, že o tom právě surrealismus je) a nedokážu ho plně sdělit slovním vyjádřením. Hodně to na mě působilo, ať už během útržků ve znamení promarněného milostného vztahu, některých čistě poetických výjevů nebo i zajímavě zpracované sci-fi lince s prací vědeckého týmu kolem neobyčejného stroje času. Dokázal jsem být s Reisnaisovým snovým naladěním na jedné vlně a vzhledem k funkčnímu vyplňování vznikající mozaiky jednoho osudu, důsledné návaznosti scén a motivů i promyšlenému závěru vnímám výsledek ze strany pana režiséra jako opravdu pečlivě promyšlenou záležitost. Pouze mě mrzí ta ústřední nevýrazná (pseudo)melodie, která na mě ničím nezapůsobila (a tvoří až nezvyklý protiklad k většinou hodně podmanivým melodiím ve francouzských filmech), stejně jako úplně poslední bizarní záběr na tu bílou myš... já vím, zní to jako maličkost, jenomže právě po takovém zážitku bych si přál nějaký působivý poslední záběr + během závěrečných titulků nějakou podmanivou hudbu, díky čemuž by celý protižek v samotném závěru ještě více ve mě zesilnil a dozníval. Což se ale tady jakoby schválně (a nevím proč) nestalo, přišlo něco, co mi trochu pokazilo dojem a donutilo zatím filmu 5. hvězdičku nevěnovat. [85%] (21.01.2022) (méně) (více)