Strašáci

Další doklad toho, jak byla léta sedmdesátá drsnou to v kinematografii dobou. A jak kvalitní! Přerod Dustina Hoffmana z intelektuálského měšťáka v chladně kalkulující mašinu na zabíjení, pod tlakem extrémních okolností, je prostě dokonalý. Stejně tak Peckinpahova provokativní, občas až voyeurská režie. (16.01.2007)

Peckinpahova filmová studie temných stránek duše. Tenhle režisér je jako člověk ve své podstatě asi velmi skeptická a pochmurná bytost. Jeho analýza násilí a násilné podstaty je ponurá a zraňuje. Peckinpah téměř vždy exponuje příběh ve výlučně mužském světě, patriarchální podstatu má i rámec Strašáků. Příběh je od počátku postaven na dualitě - americký cizinec, nepraktický matematik s principy a ideály ukotvenými v akademickém světě, v němž je formována jeho apoteóza humanismu a proti němu rurální svět anglických venkovanů se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a primitivního zákona síly, k jehož prosazení nejlépe slouží láhev tvrdého alkoholu. Tyto světy jsou od začátku v přímé opozici a to, co je na počátku skryto, postupně vyplouvá na povrch. Jako styčná plocha těchto dvou světů funguje mladá matematikova manželka, jejíž silný sexuální pud a jeho úplné neuspokojení v manželském životě a celková nudu a stereotyp vztahu vede k frivolnímu a koketnímu jednání směrem k místním plebejcům. Dlouho se zdá, že tyto dva světy spolu nebudou korelovat a že vlastně spolu nemají nic společného. Jaké je však divákovo překvapení, když v přímé konfrontaci násilí světa prvého spouští rozbušku hluboko skrytou v lidském podvědomí, o jejíž existenci dosud ani sám nositel neměl nejmenšího tušení. Peckinpah vlastně neanalyzuje násilí zjevně motivované, ale to, o kterém člověk sám v sobě vlastně ani neví a pranic netuší o jeho existenci. Volně tak předjímá o mnoho let později realizované pokusy amerických sociologů, kteří na náhodně vybraném vzorku dobrovolníků, jimž nahodile rozdali role vězňů a jejich věznitelů, demonstrovali fakt, že malého fašistu si nese hluboko ve svém podvědomí každý z nás... (09.12.2007)

,,Ty ovečko chundelatá, beran tě otrká nato tata!" Konečně, konečně jsem našel chuť a čas. Zneklidňující film, který nic moc pozitivního nepřináší. Ticho před bouří v první části filmu je až smrtící. Zajímavý pohled na ženské postavy - jsou zde dvě, obě kokety, jedna z nich děvka, a také obě rozpoutají peklo na zemi. Probudí v mužích ty nejtemnější stránky a oni se rozjedou jako vlak, co nelze zastavit. Ženy jsou zde zosobněním zla, skrze ně propuká masakr. Samy však nezůstanou ušetřeny, a tak film nabírá charakter balady. Větší trest stihne Amy, protože její vina je větší. Nejsem si jist, zda hlavním motivem je onen zdůrazňovaný přerod klidného a mírumilovného muže v obránce a zabijáka, každopádně více plánů vždycky potěší. ,,Nejvíce krve v dějinách bylo prolito ve jménu Krista." (26.06.2014)

"V TOMTO DOMĚ NESMÍ DOJÍT K ŽADNÉMU NÁSILÍ," říká postava Dustina Hoffmana své manželce, aniž by tušila, že k němu už došlo. Stejně tak otec pedofilem (nechtěně) zabité dívky touží po spravedlivé pomstě, aniž by tušil, že jeho lolitovská dcerunka pedofila zcela regulérně svedla. A takový je celý film. Nic není černobílé. Násilí exploduje a do té doby ustupující manžel se mění v odhodlaného obránce nijak idylického rodinného krbu, zatímco dosud bojovná manželka se hroutí. I když jsou mi jeho styl a témata v mnohém sympatická, celkově není Sam Peckinpah můj šálek kávy, konkrétně se u jeho filmů vždy mírně nudím. U STRAŠÁKů to ještě vynikne díky srovnání s od začátku fascinujícím konkurenčním Boormanovým VYSVOBOZENÍM. STRAŠÁCI jsou studení, syroví a špinaví a finále s obléháním domu brilantní. A už nikdo nenatočí facky tak drsně jako Sam. "JÁ NETREFÍM DOMů." - "TO NEVADÍ. JÁ TAKY NE." (18.12.2007)

Sedmdesátá léta v plné parádě a přesně tak, jak je máme ve filmovém průmyslu rádi. Komorní příběh o kruté psychické újmě a jejích následcích podávaný bez zbytečných klišé a se spalující intenzitou, která se neskrývá ani tak v závěrečné krvavé pasáži, jako spíše ve způsobu, jakým Peckinpah celý děj zprostředkovává. Odpudiví vesničané na každém kroku, dusivá atmosféra pronikající i mezi ústřední manželskou dvojici a konečně výborný střih a hudba, prostřednictvím kterých nechává Peckinpah diváka prožít příběh hlavních postav daleko intenzivněji než jen zrakem a sluchem. Také Hoffman jako velmi atypický filmový hrdina potvrdil své obrovské herecké nadání a velká část snímku patří právě jemu. Úplnou spokojenost mi paradoxně oddaluje právě závěrečná strhující zabíjená, která se mi přes veškerou preciznost zdála poněkud nevěrohodná, a také nejasný a podivný postoj hlavní ženské postavy (na čí straně vlastně nakonec stála?). Jinak ale po všech stránkách výborná podívaná, jejíž kvality pouze oscarová nominace za hudbu zdaleka nevystihuje. (08.06.2013)