Režie:
Sam PeckinpahKamera:
Lucien BallardHudba:
Jerry FieldingHrají:
William Holden, Ernest Borgnine, Robert Ryan, Edmond O'Brien, Warren Oates, Ben Johnson, Alfonso Arau, Strother Martin, L.Q. Jones, Albert Dekker, Bo Hopkins (více)Obsahy(1)
Jak se pohnou, zabte je! Peckinpahův legendární western Divoká banda patří i po téměř čtyřiceti letech, jež uplynuly od jeho vzniku, k nejlepším dílům žánru, který je stejně starý jako film sám a prošel za dobu svého vývoje mnohými proměnami. Konec šedesátých let byl jednak obdobím bouřlivých společenských změn a také obdobím deziluzí (nejen v americké společnosti, poznamenané vietnamskou válkou), které se promítaly i do zdánlivě odtažitých filmových děl. Příběh bandy zabijáků, které drží pohromadě silný pocit vzájemnosti a vlastní stupnice morálních hodnot, byl v době své premiéry často kritizován kvůli brutálním zpomaleným záběrům zuřivého násilí, vrcholícím ve slavné závěrečné scéně „baletu smrti“, mistrovské sekvenci, v níž Peckinpah nutí diváka téměř fyzicky prožít krvavý masakr, v němž nejsou vítězové, ale jenom poražení a mrtví. Scény násilí jsou důležitou, ale nikoli dominantní složkou filmu, jehož hlavním tématem je zánik jedné epochy (píše se rok 1913) a marný zápas několika mužů přizpůsobit se rychle se měnícím podmínkám. Ve filmu nenajdeme kladné postavy. Jeho hrdiny jsou lotři a zabijáci, jejichž dny jsou sečteny. Násilí se pro ně stalo denním chlebem, stejně jako pro děti, jež v úvodu snímku vidíme skloněné nad mraveništěm, v němž škorpioni bojují o holý život. Časté záběry dětí, které dostávají dávky násilí z první ruky už od útlého věku, tvoří varovné memento Peckinpahova westernu. Mnohdy nevědomé předávání „kodexu násilí“ další generaci ústí v jeho mechanické, bezcitné používání, ať už se jedná o házení škorpionů do mraveniště či o zabití člověka (šéf bandy Pike paradoxně zahyne rukou malého chlapce, který se zmocnil revolveru)... Divoká banda se při světové premiéře hrála v Peckinpahově sestřihu, ale těsně před uvedením do amerických kin byla distributorem zkrácena zhruba o deset minut, neboť původní metráž by omezila denní počet představení z obvyklých čtyř na tři, což by vedlo k menším tržbám. V roce 1995 se Divoká banda do amerických kin dostala znovu ve své původní verzi a v této podobě je uváděna i dnes. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (315)
Skvostný úvod, geniální závěr. To mezi tím je spíš průměr, ale výsledek je i tak na pět hvězdiček. Může za to především dechberoucí finále, kdy se divoká banda pustí do otevřeného a beznadějného boje proti celé armádě zlotřilých Mexikánů. Wild Bunch a Bonnie & Clyde patří k nejnásilnějším a nejkrvavějším filmům, jaké byly do té doby natočeny. Oba končí zpomalenými záběry dříve nevídaných masakrů, ovšem Peckinpah dovedl nápad Arthura Penna ad extremum, a dokonale výstižný pojem "krvavý balet" byl na světě... Wild Bunch, Bonnie & Clyde, Easy Rider či Night Of The Living Dead jsou svým novým, vpravdě revolučním pohledem na filmové násilí asi nejvlivnějšími snímky 60.let. ()
„If they move, kill ˈem!“ Když si při tomto soumraku pistolnické éry odmyslíme všechno to vystřílené olovo, děvky a násilí údajně vedoucí ke katarzi, zbyde něco, co by zaujalo? Postavy šedé jak zvířený prach Sonorské pouště to rozhodně nejsou a závěrečná řežba, co i díky předchozímu nadužívání mexické kapely připomíná Saint-Clarovu akci v hnízdě padoucha Karpofa, taky ne. Na svou dobu revoluční kombinace většího množství kamerových úhlů, rychlého střihu a zpomalených záběrů, jenž měla zvýraznit chaotickou povahu přestřelky, není něco, co by to v mých očích pozvedlo na nějakou vyšší úroveň a navzdory nálepce kultu trvám na tom, že není všechno zlato, co se revisionisticky třpytí.. ()
Přestřelky jsou na svoji dobu skutečně okouzlující. Děj se mi zdá docela komplikovaný a vzhledem k tomu, že jsem místy usínal, jsem se v něm brutálně ztrácel. Pravděpodobně jsem film ani nepochopil a bohužel nemám sebemenší chuť jej vidět znovu. Odnesl jsem si z něj pouze fakt, že ty nejhnusnější kurvy jsou v Mexiku. Muži té doby museli být skutečně velmi zoufalí, nebo v neustálém alkoholickém opojení. Pravděpodobně obojí. Přestřelek je ve filmu sice hned několik, ale většinu pasáže ovládlo nekonečné žvanění. Lepší 1*. ()
A to že až Eastwood dokázal demýtizovať divoký západ. Už sa to dávno predtým podarilo Peckinpahovi. Divoká banda je možno najvýpravnejší western, aj keď už z trochu modernejšej doby. Pri zobrazovaní postáv sa s ničím nemazlí, všetci sú prehnití, skorumpovaní, špinaví a naša banda poriadne divoká. Mexičanky sú štetky a zaujímajú ich len peniaze, takže sa tiež dostanú na široký zoznam mŕtvol. Ďalej sa už vo westerne zájsť nedá. ()
[2006] Jakkoli byl Sam Peckinpah výrazně starší než ostatní progresivní američtí tvůrci šedesátých let, v pomyslné neúctě k tradicím zašel mnohem dál než mladíci kolem něj. Hrdinové Divoké bandy jsou amorální zabijáci, děti se baví mučením zvířat, násilnou smrtí zemřou desítky lidí... Zároveň však film nelze obvinit ze samoúčelnosti či glorifikace násilí, na to je příliš promyšlený a nejednoznačný. Jeho jízlivost totiž tkví hlavně v ironii, s níž demytizuje westernový žánr, jehož zároveň využívá jako paralely k právě probíhající válce ve Vietnamu. Podobně jako ve svých prvních filmech i zde Peckinpah stírá hranici mezi dobrem a zlem. I člověk, který je skupině „anti-hrdinů“ v patách, k nim ve skutečnosti morálně patří a pouze si vykupuje svobodu ___ Titulní postavy mají ve své morální nejednoznačnosti daleko i do psychologizovaných westernových antihrdinů padesátých let (počítaje v to i Waynova Ethana ze Stopařů nebo Stewartovy rozhárané muže s divokou minulostí v Mannových filmech). Jde o chladnokrevně vraždící divoké chlapíky, kteří se od jiných padouchů liší víceméně jen loajalitou k sobě samým a uznáváním jakéhosi kodexu cti. Divák přitom není manipulován do pozice hodnotového souhlasu, ale nevyhne se tomu, aby s nimi sympatizoval, přestože zabíjejí, kradou a bijí ženy. V souvislostech doby vzniku přitom stojí za pozornost, že jejich jednání je podmíněno lidsky (prostě chtějí peníze), nikoliv ideologicky (neskrývají své činy za boj o lepší společnost). Zároveň jde o tragické peckinpahovské postavy na cestě, které nikdy nenajdou klid a domov, po kterém vlastně touží. ___ Divoká banda nestaví pouze na zpochybnění hodnotových hledisek, motivu ztraceného přátelství a tragických hrdinech, kteří najdou naplnění života paradoxně ve vlastní smrti. Z filmařského hlediska jde především o snímek s propracovaným rytmem, který pravidelně zrychluje a zpomaluje (a to i v rámci jednotlivých scén - zejména v závěrečném masakru). Film není přehlcován klimaxy, naopak na ně diváka nechá čekat s vědomím, že přijdou. V Divoké bandě jsou čtyři takové scény, přičemž všechny jsou jinak vystupňované a pracují s různým typem práce s časem: úvodní přestřelka, pád mostu, přepadení vlaku a závěrečný masakr s dlouhou expozicí. Každá z nich by mohla být samostatným vyvrcholením filmu... ___ Porovnávání jednotlivých vrcholných scén mezi sebou (např. debaty typu, zda je více fascinující vlaková loupež, nebo závěrečný masakr s hromadou mrtvých) ale většinou nevede k uspokojivým závěrům. Divoká banda je zkrátka fascinující celá... A stejně jako s jen lehce znatelnou melancholií tematizuje konec Divokého západu a začátek moderního věku (ve filmu se objevuje automobil), i ona je vlastně koncem jedné westernové éry a začátkem nové. Éry smutnější, syrovější, drsnější, násilnější, mnohoznačnější, ale zároveň melancholičtější, na jejímž konci stojí Eastwoodovi Nesmiřitelní. ()
Galerie (197)
Zajímavosti (57)
- "Mapache" je španělsky "mýval". (džanik)
- Střih filmu zabral celých 6 měsíců. (Epistemolog)
- Ještě před začátkem natáčení se William Holden pohádal se Samem Peckinpahem kvůli knírku svojí filmové postavy – Holdenovi se nezamlouval. (džanik)
Reklama