Scény z manželského života

Životné etudy a ľudské osudy, ako vystrihnuté z filmov Woodyho Allena a Bélu Tarra. Od plného hodnotenia mňa osobne odradila extrémne dlhá stopáž, ktorá už hlavne v druhej polovici dáva značne zabrať. Bergmana nejako extra nemusím, ale tematika každodenného života so všetkými tými trampotami, naviac s chytľavou ústrednou dvojicou, to by som si nerád nechal ujsť. (13.08.2008)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

Detailní studie manželské krize. Bergman se zaměřuje jen na výseky ze života, často od sebe vzdálené několik měsíců. Prostředí připomíná minimalistickou divadelní dekoraci, což umocňuje divákovo soustředění na dialogy. V podstatě, když by měl diváka zavřené oči, nebo slyšel film v rádiu, vyšlo by to nastejno. Mluvené slovo je tu Bergmanovi vším – Sven Nykvist se maximálně podrobuje způsobu vyprávění. Děj jako by se odehrával mimo film, dozvídáme se o něm pouze skrz povídání ústředního páru, Johana a Marion. Ti si vzájemně sdělují, co se jim v době vzájemného odloučení stalo. Jednotlivé scény jsou tak vždy jakousi kulminací neviděného děje. Divák má v podstatě šanci být jakýmsi třetím partnerem, jelikož je na tom vždy stejně jako jeden z filmového páru, ten, co poslouchá. O to silnější je potom filmový zážitek – Bergman vtahuje diváka do děje naprosto nevizuálními způsoby. Jelikož se vlastně sám stává součástí filmu, jako by sledoval vlastní příběh. (04.12.2005)

Nic pro mě. Nikoli proto, že s podobným hlubokým a složitým vztahem mezi dvěma lidmi nemám zatím zkušenosti, ale zdejším postavám jsem jednoduše nevěřil a nechápal je - divadelní charaktery mi ostatně nepřipadají stvořené k tomu, aby s nimi člověk soucítil, ale spíše aby obdivoval duševní hloubku jejich dialogů, monologů a symbolického utrpení. Ale ani toho Bergman tentokrát nedosáhl, z jeho komorního vyprávění jsem cítil odcizenost, každá scéna je neúměrně protahovaná navzdory minimálnímu rozsahu jejího sdělení a nedostal jsem jediný pádný důvod, proč se o osud těch bláhových jedinců hlouběji zajímat a ztotožnit se s nimi. Herci možná perfektní, dialogy sofistikované a výpovědní hodnota nestárnoucí, ale když mě tak moc nebaví to celé sledovat, k čemu to vlastně je....? (25.02.2016)

Dlouhé komorní scény, ve kterých se toho neděje moc, ale řečeno je úplně všechno. Žádný jiný film nezachytil psychická pekla vztahu mezi mužem a ženou tak nekompromisně jako tenhle. Bergmanův mrazivý scénář "ze života" je vybroušený do posledního dialogu a není těžké se s ním ztotožnit. Tři hodiny jsem žasl nad tím, jak moc je to všechno skutečné. Až se příště setkám s tímto filmem, bude to director's cut. (27.03.2014)