Scény z manželského života

Bergmanův naprostý triumf nad vlastními vzpomínkami a zároveň obsah filmu, vyjímečně drtící svou formu. Film je ve své podstatě strašně smutným příběhem a díky režisérově vlastní sebereflexi i zoufale upřímným. Emoce jsou zvýrazňovány pomocí práce s kamerou (rychlý nájezd na Marianne při Johanově odchodu) a životnost postav je skutečně hrozivá natolik, že se až příliš snadno jde poznat (Johanova zmínka o retrospektivní žárlivosti a jiné drobnosti). Podobně jako u Fanny a Alexandra jsem měl pocit, že je až skoro nevděčné se dívat na film jednorázově, protože spousta dojmů může uniknout. Rozdělení na kapitoly je pak ideálním způsobem, jak do příběhu proniknout opakovaně. (05.06.2007)

Naprosto zničující film - jak svou stopáží, tak velmi statickým dialogovým stylem, i co se týče emocí a gradace. Raději jsem si ho rozdělil do dvou polovin, protože tohle prostě naráz pobrat nejde. Přitom první polovina, nenápadnější, kdy se ještě mnoho věcí drží pod povrchem mě svým potlačovaným napětím, které v jejím závěru propukne naplno zcela omráčila. Druhá půlka již nesází na soudržnost, vyvíjí se zde jednotlivé scény oscilující mezi cyklicky se vracející něhou a odmítnutí, které vede až k čiré agresi, při které se chce člověku jen odvracet oči. Ještě, že je tu závěr na opuštěné chatě, za chladné noci po zlé noční můře, kdy city, kterým se postavy vyhýbají, zamlouvají je, aby skryly jejich trýznivou absenci, alespoň trochu vyplynuly na povrch a oba životy se nejevily jako zcela ztracené a promarněné. Dle mého nádherná tečka za skoro tříhodinovým peklem a důkaz, že se Bergman na čas dostává z životní krize a opět je schopen hledět na svět s jiskérkou naděje. (29.04.2010)

Jedno z vrcholných děl švédského génia prokazuje, že to, co je na filmu nejdůležitější, není výprava, nápaditost kostýmů, efektnost děje, ale buď dobrý, nebo ještě lépe vynikající scénář nejlépe autorské povahy, která splývá personálně s osobou režiséra. Komorní drama dvou dvorních Bergmanových herců je koncertem osobností světové úrovně. Dna filmového vztahu jsou nepochybně i zvraty bohatého vlastního Bergmanova partnerského života. Moderní manželství v Bergmanově ztvárnění navazuje na díla jeho velkých dramatických skandinávských předchůdců (Strindberg). Závěr filmu jakoby byl nástupem postmodernity. Mám-li v kostce shrnout své pocity z toho velmi neiluzívního pohledu, uchýlím se k biblickému rčení: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny! (26.08.2007)

Scény z manželského života jsem pod názvem "Manželské etudy" před lety viděl jako hru ve Vinohradském divadle, a už tehdy jsem z toho byl nadšen. Jde totiž o příběh skvěle napsaný a velmi pravdivý - musím dokonce přiznat, že jsem se v některých replikách poznával (ačkoliv jsem nikdy ženat nebyl :o). Stejně jako onehdy na divadle, i zde excelují skvělí herci - a je mi líto, že jsem Erlanda Josephsona v ničem jiném neviděl (nepočítám-li mini roličku v Podzimní sonátě). Jinak je pravdou, že v tomto filmu asi není forma, kterou je natočen, příliš zajímavá - což u Bergmana nebývá zvykem. Jenže dle mého názoru je méně někdy více. (30.08.2005)

Scény z manželského života sú dôkladnou terapeutickou analýzou partnerského života. Trochu iný Bergman (taký, ktorého mám radšej) - opúšťa lyrickosť, čiernobielosť, sofistikovanosť a tentokrát dáva viac realistickejšie repliky v podobe hustého dialógu. Príbeh je utkaný jednoducho a tlmočí strasti spolužitia jednej závislej manželky a pohodlne milujúceho manžela. Obe postavy majú spoločné asi toľko, že sú obe jednosmerne zahladené do Johana a jediné, čo ich obmedzuje sú oni sami. Počas trojhodinového rozhovoru som konečne pocítila Bergmanovo kúzlo, škoda, že to na mňa nefunguje aj v ostatných jeho veľdielach. (01.11.2008)