Scény z manželského života

Scény z manželského života jsem pod názvem "Manželské etudy" před lety viděl jako hru ve Vinohradském divadle, a už tehdy jsem z toho byl nadšen. Jde totiž o příběh skvěle napsaný a velmi pravdivý - musím dokonce přiznat, že jsem se v některých replikách poznával (ačkoliv jsem nikdy ženat nebyl :o). Stejně jako onehdy na divadle, i zde excelují skvělí herci - a je mi líto, že jsem Erlanda Josephsona v ničem jiném neviděl (nepočítám-li mini roličku v Podzimní sonátě). Jinak je pravdou, že v tomto filmu asi není forma, kterou je natočen, příliš zajímavá - což u Bergmana nebývá zvykem. Jenže dle mého názoru je méně někdy více. (30.08.2005)

Bergman a já jsme doteď vůbec nebyli kamarádi. Viděl jsem od něj všehovšudy dva filmy a nijak zvlášť mě nezaujaly. Scény z manželského života mě ale dost možná donutí názor přehodnotit - takhle silné drama se nevidí každý den a něco mi říká, že ho z hlavy jen tak nedostanu. Tohle je ten Bergman, o kterém se všude pěje chvála! (19.11.2010)

Problém je, aj keď v manželstve nie sú žiadne problémy... Trojhodinová fascinácia Bergmanovým majstrovstvom. Forma, podobne ako u niektorých ďalších jeho filmov je takmer divadelná a obmedzená na malý priestor, no brilantne vymyslený scenár a hlavne myšlienkovo hutné dialógy ma zhypnotizovali už po pár minútach. V tomto prípade išlo o nádherný, širokospektrálny manifest falošných emócií vo vzťahu a citov jeden k druhému, skrytých za masku povrchného šťastia, malomeštiactva a sociálnych výhod. Niekto tvrdí, že film poukazuje aj na vtedajší stúpajúci trend ženského princípu, keďže muž, aj keď to začal, dopadol horšie, no ja tvrdím, že by to kľudne mohlo byť aj opačne. Každému to, čo si zaslúži, alebo aj inak, karma je sviňa. Geniálna záležitosť, ktorá dala v kultúre a filmovom umení základ mnohému. (13.09.2017)

Nic pro mě. Nikoli proto, že s podobným hlubokým a složitým vztahem mezi dvěma lidmi nemám zatím zkušenosti, ale zdejším postavám jsem jednoduše nevěřil a nechápal je - divadelní charaktery mi ostatně nepřipadají stvořené k tomu, aby s nimi člověk soucítil, ale spíše aby obdivoval duševní hloubku jejich dialogů, monologů a symbolického utrpení. Ale ani toho Bergman tentokrát nedosáhl, z jeho komorního vyprávění jsem cítil odcizenost, každá scéna je neúměrně protahovaná navzdory minimálnímu rozsahu jejího sdělení a nedostal jsem jediný pádný důvod, proč se o osud těch bláhových jedinců hlouběji zajímat a ztotožnit se s nimi. Herci možná perfektní, dialogy sofistikované a výpovědní hodnota nestárnoucí, ale když mě tak moc nebaví to celé sledovat, k čemu to vlastně je....? (25.02.2016)

Jak jen vyjádřit kulantně, že tohle mi taky radost do života nepřineslo? Tyhle intimní nekonečné dialogy plné zrcadlení vztahů postav a tvůrců bez jediné noty instrumentální hudby jsou náročné, ale neslouží ničemu jinému, než úlevě. A ta sice v poslední scéně přichází, ale opět je na místě otázka: na úkor čeho? Ty nekonečné variace na Bergmanovi oblíbené herce, ty nekonečné variace na jeho oblíbená témata... (10.03.2017)