Scény z manželského života

DVDčko sedělo uvelebené mezi Fellinim, Szabóem, Kurosawou a devíti dalšími bratříčky z Bergmanovy dílny a vyčítavě se na mě dívalo. Vyčítavě, protože na ně už rok sedal prach a já se na ně nechtěl podívat. A věděl jsem proč. Už po prvních deseti minutách mi bylo jasné, že je něco špatně. Přiznám se, vydržel jsem to ještě dalších devadesát minut a pak byl vděčný za to, že můj přehrávač je vybaven dvaatřicetinásobným posuvem. Ne, tenhle film není pro mně. Nemá vůbec nic z toho, co mám na Bergmanových filmech rád. K jeho pochopení je asi potřeba přežít dvacetileté manželství, jinak vážně nevím. Tohle se mě nedotýká. Jedna hvězdička za to, že je to Bergman, a druhá... sakra, zrovna nic mě nenapadá - aha, za to, že jsem si ten den uvařil moc dobré rizoto. Hm, asi si popáté pustím Sedmou pečeť... (20.09.2007)

Je to fascinující, jak lze vnímat tento film. Něco úplně jiného jsem vnímala jako svobodná žena, žijící krátce v manželství a něco zcela jiného vidím teď. Film odhaluje jedno velice choulostivé téma a sice že člověk není čistě monogamní tvor, že potřebuje k životu více než jeden uzavřený vztah. Navzdory všem konvencím, předsudkům a učení katolické církve. Ukazuje, co všechno je pod povrchem navenek šťastného manželství. Je tu fáze běžného manželského života se svou jistoou a každodenností, potom první fáze rozchodu - přiznání nevěry, doba vyřizování, majetkového vypořádání, kdy jsou ještě příliš zjitřené city a vyzrálá fáze, kdy má každý z nich nového partnera, jsou schopni být zase spolu, těží ze vzájemných zkušeností a je jim spolu dobře. Věc, která se nikde nevyučuje - vztaahy, schopnost je nnavázat a udržet. Učímese jen ze svého okolí a ze svých vlastních chyb. scénář: Ingmar Bergman , kamera: Sven Nykvist, v obsazení chybí Peter (Jan Malmsjö), Lena Bergman, Ingmar Bergman ... (15.08.2014)

10 rokov ničím nerušeného manželstva v majetkovej pohode, vzťahovej rovnosti, súlade s dvomi zdravými deťmi. Tak začína príbeh zdanlivo šťastnej lásky, v ktorom konvencie, vonkajšková súdržnosť a hra na šťastie tvoria základ vzťahu. Postupne odkrývané tajomstvá pod maskou uhladenosti postupne vyplavujú na povrch a zmenená fasáda posúva muža i ženu do iných polôh prežívania, do iných miest, do iných vzťahov. Filmové hľadisko ponúka len kameramanské cvičenie ladené do rôzne oranžových odtieňov. Až na drobné výnimky interiérový dej, zobrazujúci najmä výrazy jednej tváre hovoriacej k druhej. Z tohto aspektu diela ma temer trojhodinový dialóg príliš nenadchol. Čo zaujalo, bol postupný vývoj obsiahnutý v 6 epizódach (zostrihaný pôvodne televízny 300 minútový seriál) z ďalších desiatich rokov života. Presvedčivo boli tiež stvárnené premeny výrazov tváre oboch manželov. Obaja hlavní predstavitelia vytvorili charakterové kreácie od lásky cez ľahostajnosť k nenávisti a zase k láske. (16.11.2004)

V tomto konverzačnom kúsku Bergman berie ilúzie o láske a manželstve. (Teda, pokiaľ nejaké vlastníte.) Tak ako by Marianne- v podaní úžasnej Liv Ullmann- rada vedela, či sa manželia môžu ľúbiť až do konca (a nemyslím rozvodového:))- to je východisko, z ktorého Scény vychádzajú a to je kľúčová ilúzia hlavnej ženskej postavy. Táto "manželská otázka" bola už mnohokrát rozoberaná a v dnešnej dobe a v dnešnej produkcii už sama o sebe nemôže strhnúť..... Táto Bergmanova "štúdia" z r. 1973 nepochybne patrí k najvydarenejším "manželským štúdiám" vôbec. Odpovedá DÔMYSELNE, STRHUJÚCO A ABSOLÚTNE. City v manželstve chladnú, láska sa rokmi stáva menej zrejmou a ľahšie vytratiteľnou, zákonite sa mení, a žiaľ, aj často prepadá do minulosti..... Egoizmus, neúprimnosť, nestálosť atď., atď., ale hlavne(!), hlavne naše smutné majstrovstvo v devalvovaní ceny vecí, čo máme v rukách- skrátka ten NIČITEĽSKÝ ĽUDSKÝ POTENCIÁL, ktorý potrebuje potravu- toto najbežnejšie rozkladá i na prvý pohľad nerozložiteľné (a teda i zdravé manželské vzťahy). Manželstvo nie je hrobom lásky, tú pochováva ľudská povaha. Napriek tomu vrchol šťastia a zrejme najkrajšiu, absolútne nesebeckú podobu lásky prežívajú Marianne a Johan (skvelý Erland Josephson) až keď sú už spojení s inými partnermi. (Bergman sa pohráva s možnosťami.) Nič ale nie je také podstatné, ako táto najhodnotnejšia kvalita Bergmanovho diela: strhujúco zachytáva a kladie do protikladu chod ženskej a mužskej mysle, podáva skutočne geniálny, živý obraz komunikácie ako medzi pohlaviami, tak medzi manželmi a konečne- civilnou cestou neružovým sadom oslavuje... no tak...! veď viete čo..... crazy little thing called LOVE. Za jednu z najkrajších Bergmanových ženských hrdiniek býva označovaná Alma z Hodiny vlka, ja však za o niečo obdivuhodnejšiu považujem práve Mariannu: ženu nezlomného charakteru, obetavú, milujúcu, starostlivú, skromnú, nenáročnú, ktorá vie, čo chce a ktorá odpúšťa ešte pred vykonaním krivdy. Nádherné, že? Takých žien je pomaly ako šafranu a takého muža..... veď viete! .....tak to domyslite..... Predtým 4*, dnes jednoznačných 6*. (07.02.2008)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)