Karhanova parta

Nudná a špatně natočená agitka. Smyslem života dělníka jsou pístní kroužky a jeho ženy příprava oběda. Ani přítomnost Smolíka s Plachtou (kteří jako jediní film pozvedávají) nepřebije mé zhnusení tím divným kolektivním jucháním a devalvací člověka. Samozřejmě nemůže chybět znásilnění sboru "Proč bychom se netěšili" na závěr. (27.08.2012)

Divadelní hra Parta brusiče Karhana (1949) byla v době svého vzniku velice úspěšné a oblíbená. Již v roce 1950 se populární veselohra, jejímž autorem byl Vašek Káňa, dočkala folmového zpracování. Komunistická agitka o "zdravém soutěžení", ze které dodnes číší dobové nadšení a optimismus. Nicméně ke kladné stránce filmu určitě patří herecké výkony mj. Františka Smolíka a Jindřicha Plachty. (09.02.2012)

Z tohohle filmu jsem slyšel víc citací než z jakýchkoliv jiných budovatelských skvostů a tak jsem si řekl, že je nejvyžší čas na to kouknou. Vlastně mne na něj navedl i pan Suchý v Semaforu na Divotvorném hrnci. Koneckonců tohle období mám už dost pokryté a tenhle film mi čistě chybí už jen jako další zářez na pažbě budovatelských brutek. Filmaři začli ideově hned od první minuty, odkazů na vítězný únor je tam habaděj byť tohle se odehrává rok po něm. Plní se pětiletka, překračují plány, úderky mezi sebou soutěží kdo překročí normu výroby. Nic tak nerozbuší srdce mladých žen, když chlapi od nich z frézovny jdou za mistrem, že bude brigáda a budou se dělat šestnáctky! To hned létají hubičky hlava nehlava vždyť to je to o čem mladé soudružky sní. A stejně orgastické obličeje mají soustružníci když je jejich závazek přijat. Tenkráte holt k extázi stačilo lidem málo. Bohužel ve fabrice jsou i soudruzi, kteří bráci nemají v lásce. nejsou to přímo západní agenti sabotéři, spíše nemehla a nemakačenkové. I těm je ale třeba dát po rozmluvě ještě jednu šanci. A komu ani to nepomůže jsou tu Termály Piešťany, kde pod rukama statného maséra každý pochopí, kde je jeho místo. A tak děj vygraduje do souboje party brusiče Krhana s partou mladých soudruhů o čas za který obrobí jakýsi píst do lokomotivy aniž by byl zmetkem. Dojde ke skutečnému boji, soudruzi málem zapomenou, že to vlastně dělají pro republiku a soudruha Gottwalda. Nakonec si to naštěstí uvědomí, staří nabídnou mladým zkušenosti a mladí právě vymyšlený zlepšovák. A tak závod splní plán, překročí normy a všichni v závěru mohou jásat před vyjetou lokomotývou v níž jsou vyrobené písty v oné soutěži. Dal bych odpad, ale bavilo mně herectví Smolíka a hlavně Plachty. To hnadrkování v zívěru otce se synem bylo docela vtipné. Jinak propaganda až napůdu, taková komedie s poučením... Dávám tedy taky za jeden zlepšovák. * (28.06.2020)

Veselohra pro fajnšmekry. První půle převážně mlátí prázdnou slámu stranických frází a pouček, sem tam přehraje kus Káňova textu, sem tam přidá pseudo-dokumentární vhled do života dělnické třídy. Jakmile se film přehoupne v závodění, kdo vybrousí pístní čep rychleji, rázem tu je třeskutě lidový humor divadelní předlohy, neskutečně naivní zápal i geniální scény se zpětnou projekcí. Hofbauerův debut a zároveň derniéra vykazují bohatýrskou míru vypravěčské insitnosti, pokusy o detaily tváří a celkově vedení herců rozesmívá strnulostí ideologického těla. Nicméně Plachta se Smolíkem si hrají to svoje a sem tam se u frézy i nepatrně zajiskří. Karhanova parta dodržela E. F. Burianem tako oslavovanou nedramatickou strukturu Káňovy veselohry, přidala strnulost a nucenou lidovost typickou pro dobový film a vytváří formálně i obsahově prachmizerný celek, který však znalce potěší oním nakažlivým humorem, napůl záměrným a napůl velmi nezáměrným. (11.11.2009)

Čekal jsem, že mě pohled na vzájemně zápolící pracovité soudruhy pobaví, bohužel zápletka se soubojem dvou generací soudruhů brusičů se objevuje až v závěrečných přibližně dvaceti minutách. Předcházejích sedmdesát minut je jen nesouvislou snůškou propagandistických dialogů a gest, které snad ani zarytého soudruha nezaujmou. Velkým záporem jsou i herecké výkony - František Smolík v roli soudruha Karhana seniora, působí civilním, ale zároveň i poněkud unaveným dojmem, Jindřich Plachta je v roli soudruha Fikejze poměrně nevěrohodný, když nejdříve obětuje soudržnost party a kvůli svému zdraví odejde do důchodu, aby se vzápětí ochotně vrátil zpátky za brusku, protože "parta se přece netrhá". Celkově má ale Karhanova parta pro dnešního diváka jakýsi zvrácený půvab, který nenavodí snad ani leckteré vydání Československého filmového týdeníku. (06.09.2005)