Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Dva bratři a každý je jiný. Jeden žije spořádaným životem, má ženu, syna a pracuje jako policista. Jeho problémový bratr se zrovna vrátil z Vietnamu a je naštvaný na celý svět (oficiální text distributora)

Recenze (44)

DwayneJohnson 

všechny recenze uživatele

Frankie, v sobě neměl nikdy moc citu, tak jsem tuhle chvíli nechtěl překazit…. Tahle věta tak trošku charakterizuje vztah těchto bratrů. Jeden, spořádaný, milující otec rodiny, druhý, nezkrotný, divoký, bez trošky empatie, která je mu naprosto cizí. Jakkoliv se ten první snaží, o to víc se mu ten druhý vzdaluje, pomalu, ale jistě, až k naprosto brilantnímu konci, který mě velmi překvapil. Sean Peann se svým režijním debutem u mě zabodoval na plné čáře a nemám mu vůbec co vytknout. Strhují drama o vztahu dvou bratrů je podloženo výbornými hereckými výkony, (hlavně Vigo) a také naprosto úžasným soundtrackem, který si hodlám co nejdříve opatřit. Za mě jasných pět. ()

Shit 

všechny recenze uživatele

Režijní debut Seana Penna se docela vyved, za což může zejména perfektní Viggo Mortensen, kterej je ve svý roli neskutečně přesvědčivej a když mu hrábne, tak z něj jde opravdu strach, k němu se ještě docela dobře řadí David Morse, nicméně celej film je hodně pozvolna odvyprávěnej a zbytečně dlouhej, takže působí utahaně, navíc tu není moc vysvětlený, jestli se Viggo chová jak šílenec, protože prostě takovej byl a je a nebo jestli ho změnila válka ve Vietnamu. ()

Reklama

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Nenechejte se zmást, tohle není další filmová moralita na americké téma, jaké místo má v našich životech násilí vs. pasivita následování tradic a předsudků, a jestli tedy máme nechat svůj život utvářet vnější nebo vnitřní odpovědností k jeho tvaru a důsledkům. **** Film se ve vší svrchovanosti odmítá zabývat „správným řešením“ téhle scestné morální vidličky, a ukazuje dvojí: za prvé svým okouzleným pohledem na zvolenou situaci stvrzuje, že odpověď leží jinde a je až směšně nasnadě (takže už není nutné o ní mluvit, ale stačí z ní rovnou vycházet), a za druhé důrazně připomíná, že filmové dílo tu není od toho, aby nahrazovalo nedělní kázání. Zůstává důsledně podívanou, filmem, vrací naše oči k dívání, život k jedinečně prožívané přítomnosti a mysl k fenoménu filmovosti, jeho narativ je čistý, ze sebe odvíjený příběh, nesupluje žádný filosoficko-společenský detektivní diskurz, na jehož konci by nás čekalo morální rozuzlení. Nevznikl z potřeby řešit za dnešní společnost její nezvládnuté chování a falešnou provinilost (jako třeba Fargo, No Country for Old Men, Antikrist aj.), nebuduje svou důležitost na žádné spasitelské interpretaci „skutečných událostí“, ale naopak vtipně a výmluvně určuje jako svou inspiraci písničku Bruce Springsteena – Highway Patrolman. (Mimochodem doporučuji na to přistoupit a před sledováním si přečíst její text, film s tím počítá a chytře si hraje s naším očekáváním.) **** Rovnovážná teze, na níž snímek klidně spočívá, se dá popsat následovně: Dokud nerozumíme všem dějům kolem sebe dost na to, abychom se chápali být jejich sebevědomou výslednicí s novým, jedinečným potenciálem, a obě odpovědnosti tak splynuly v jedinou, vnitřně intuitivní, aniž bychom předem cokoli určovali a ukotvovali se do naplánované budoucnosti, budeme pořád strháváni jedním či druhým nesvobodným modelem a pořád budeme cítit tlak, který může kdykoli všechno chatrně zbudované zničit, vyhodit všechno, co máme/víme/jsme, do povětří. **** Na obou bratrech je tu zajímavá především proměnlivá míra intuice, s níž tohle tuší, aniž by se v reálném čase svého žití a řetězení událostí, do nichž jsou vplétáni, stíhali dobrat přesného a celistvého vědomí sebe sama. Oba vzájemně si pak slouží jako připomínka toho, co potlačují, co nedokázali reflexí zpracovat, a stejnou měrou pro sebe v kterémkoli okamžiku představují zároveň rozbušku, která zlikviduje jejich dosavadní život, dveře k dokonalému vědomí nebo podnět k pokusu o útěk někam daleko „od sebe sama“, do bezpečí slepoty a bezvědomí. **** Vzniká tak velice vyrovnaný, klidný snímek, prostý mentorování, který se zabývá jediným: krásou filmového zprostředkování takové situace. **** Není tu místo pro jiné než dokonalé herectví, mimo morální manipulaci s charaktery: postavy se předvádějí jakožto takové, jaké jsou, celistvé a pevně usazené v každém svém hnutí, ať je jím záchvat vzteku, náklonnosti, slabosti, převahy či lítosti – nemáte po nich nic chtít, máte si užít jejich momentální krásu, máte si je prohlédnout. Jsou vnitřně smíření s tím, kým právě jsou, nezbavují se svých tlaků a emocí, prožívají je poctivě, jednají podle nich, otevřeně vstříc tomu, kam je to posune, odevzdávají se sobě všanc, odkrývají karty, bez krátkozraké manipulace. --- Stávají se sami zprávou o sobě, poslové se stávají poselstvím, pro manipulaci nezbývá místo. --- Viděli jste někdy vyrovnanou, dokonalou zuřivost? Vyrovnaný zoufalý pláč? Svrchované, zalíbené podlehnutí vlastnímu vzteku, nejistotě nebo dojetí? Vyrovnanou vyrovnanost, i její absolutní ztrátu? --- Jako by samy ty postavy už žily film, krásu vizualizace toho, kým právě jsou. Dávají si vzájemně zakusit, co cítí, aby to reálně existovalo, ne aby to přešlo. Jsou neustále ve vzájemném napětí, střetávají se, ale ne proto, aby se vynulovali, zlikvidovali, násilím zrušili – svědčí si v protikladech vlastní jedinečnou existenci, respektují svou životnost. Nemoralizují, narážejí, vnímají se a žijí. **** Film tak i vás jako diváky oprostí od potřeby jeho narativ (vidličku vlastního života?) pod tlakem řešit, je jedno, jak to bude dál, pokud v každý okamžik uchopíme, co se nabízí, samu tu jedinečnost a krásu, zodpovědně k přítomnosti, pobrat to všechno. Prožít, u čeho jsme, všechny emoce. Nechat se teprve tím přítomným okamžikem vést do následného, a jimi pak začít postupně chápat a budovat smysl jedinečného příběhu sebe, filmu, nás. A tak se film sám sebou stává nemanipulativně i odpovědí na morální vidličku, kterou pozoruje: elegantním únikem z ní. **** Tenhle snímek mě konečně nechává vyjádřit, proč třeba Fargo nebo Tahle země není pro starý nejsou ani tak ryzí filmy, jako modloslužebné, nedomykavostí pohledu zatížené, předem rozhodnuté morální interpretace současné společnosti (a nic proti), zatímco Muž který nebyl nebo Serious Man představují novou krásu pohledu na jedinečnou situaci. Přitom ty druhé toho zároveň vědí a ukazují mnohem víc o nespravedlivém a nelehkém stavu věcí, který ty první chtějí poučně komentovat. **** Sledujete film a všechno vás k tomu zve a potěšeně vás provází díváním: svrchované herectví, nezatížená, klidně na všem spočívající kamera, tempo a střih, osvětlení, hudba i řada obousměrných aluzí; to všechno vám pomáhá vychutnat si vytříbeně a nerušeně podívanou, propadnout diskurzu dívání, rozehrávat ho dychtivě a s vnitřní radostí dál. Nenapadají vás příběhy z černé kroniky, ale momenty z jiných filmů. Dva roky po tomto snímku například vzniká stejně divoce klidná, rovnovážná a málo morálně zatížená True Romance s Patricií Arquettovou, a teď už chápete, odkud se v ní vzaly první určující tóny hudebního motivu, jak ten snímek připadl na křehkou krásu své herečky, a rozumíte, odkud plyne jeho vnitřně vyvážená poloha, jaký pohled na skutečnost vlastními postupy rozpracovává a jakým zhodnocením snímku The Indian Runner - a jakou poctou - mu je. A zároveň nemůžete nevzpomenout například na Five Easy Pieces (1970), na stejně klidnou, harmonickou atmosféru, s níž pozoruje status quo nespokojených, neklidných jedinců a jejich těkavých vztahů, a nechává ho vizuálně dokonale rozeznít. Nebo nenápadnou perlu Buffalo 66. A je jisté, že ve vašich hlavách se koberec aluzí rozvine ještě do mnoha jiných stran. *~ () (méně) (více)

Rob Roy 

všechny recenze uživatele

Režijní debut Seana Penna je příjemný. Pohybuje se ve vodách malého, sympaticky obyčejného dramatu o vztahu dvou bratrů. Viggo Mortensena ani Davida Morseho nikdo v té době neznal. Oba dva odvádí slušné výkony. Pennovi jako režisér dobře zvládá zdánlivě nedůležité detaily příběhu a nedramatické okamžiky, které pomáhají snadno proklouznout do příběhu. Snaha o nápravu problémového bratra je poněkud zjednodušená a zidealizovaná, ale díky sympaťákovi Mortensenovi ( a překvapivému chvályhodnému závěru, který naopak nabírá zcela opačný směr ) nejde o zásadní problém. -- lennyd má pravdu. Tato scéna ( a ve filmu je ještě několik podobných okamžiků, ale kratších ) podbarvená melancholickou písní je jen podbízivě líbivá ( čti rádobydojímající ), ale významuprázdná a ještě k tomu dlouhá. ()

emma53 

všechny recenze uživatele

Příběh o dvou povahově diametrálně rozdílných bratrech, kteří se po dlouhé době setkávají a kdy se jeden z nich pokouší nalézt cestu k tomu druhému. Někdy je dost náročné vyznat se sám v sobě, natož pak v někom jiném i když jde o vlastního bratra. Film je starý přes dvacet let, Seanovi bylo v té době přes třicet let a Vyvrhel byl jeho první režijní debut a zhostil se ho brilantně. Myslím, že roli Franka si mohl s přehledem střihnout sám, docela by mu ta role sedla. Ale hrál ho Viggo a já byla s jeho výkonem taky nadšená a totéž platí i o roli jeho brášky, které se ujal velmi citlivě David Morse. A to všechno podtržené skvěle zvolenou muzikou. ()

Galerie (21)

Zajímavosti (6)

  • Přestože Valeria Golino ve filmu hraje Mexičanku, má italsko-řecké kořeny. (D3VIL)
  • Film je inspirován písničkou Bruce Springsteena "Highway Patrolman". (D3VIL)
  • Uvedení filmu znamenalo pro Charlese Bronsona (Roberts) téměř jediné uznání jeho herectví ze strany filmové kritiky, dlužno dodat, že nadšené. Mimo jiné se totiž v jeho filmografii jedná o první film mimo dlouhou řadu B snímků studia Cannon a po ještě delší době i dramaticky malou roli – sám její přijetí odůvodnil tehdy nedávnou smrtí dlouholeté manželky. (AlDelon)

Reklama

Reklama