Vysoká dívka

Všetci si už asi zvykli na to, že pre Rusov je obdobie rokov 1941 až 1945 jednou nevyčerpateľnou studnicou inšpirácie. Niekomu to možno už lezie krkom, hlavne ak sa jedná o exaltované patetické snímky. Na tento devastačný film ale čumím ako pero z gauča (ďakujem za vynájdenie vhodného prirovnania, Čuku Rorýsi...). Výkon herečky v hlavnej úlohe je buď na Oskara alebo na hospitalizáciu v psychiatrickom ústave. TOP 10. (30.08.2021)

Film nám neukazuje Veľkú vlasteneckú vojnu a osudy ľudí v nej, ale zobrazuje pozostatky týchto bojov síce ďaleko od vojnových zákopov a v meste kde na všetky tieto útrapy ľudia sa snažia zabudnúť. Témou je príbeh dvoch žien, ktoré v dobe blokády Leningradu 8.9.1941 až 18.1.1944 krátko spoločne bojovali v protilietadlovej batérii a kedy sa obe pokúšajú zapojiť do mierového života. Pohybujú sa v zničenom a vyčerpanom meste, ale najviac zničené a vyčerpané sú práve oni dve a hľadajú spôsob ako sa vyrovnať s následkami vojny. Mier bol síce vyhlásený ale do mysle ľudí sa dostáva len veľmi pomaly. 863 dní v utrpení aj naďalej prináša svoje dôsledky. Odporúčam si pozrieť tento film aj keď ide o film veľmi ťažký, ktorý zaručene zanecháva stopy na duši diváka. Hlavná dejová línia sa k nám dostáva cez postavy a nie cez prostredie a vykresľuje čo cítili ženy zapojené do tej strašnej vojny vo svojich mysliach a dušiach a ako sa zmenili z citlivých bytosti na osoby emocionálne prázdne, chovajúce sa bez zábran, chladné a dokonca aj kruté. (10.07.2020)

Psychologický útek z devastovaného mesta tesne po vojne síce posúva do hlavnej postavy vysoké dievča, oveľa väčší priestor však zaujíma jej priateľka. Nie je to podstatné, obe ženy prežili svoje peklo a z pekla sa dostať vyžaduje niekedy pekelne tvrdé chovanie. Mladý režisér rozohral svoj prekvapivo dobrý part komorne, neočakávajte fyzickú devastáciu mesta, film sa odohráva prevažne v šere nemocnice a skromných obydlí. Je to príbeh o dušiach, ktoré vo vojne utrpeli. (13.07.2020)

Na 28-letého tvůrce obdivuhodně těžké téma s komplikovanými vztahy. Navíc obrazově perfektně vystihující atmosféru jak místa a doby, tak náladu příběhu a jeho protagonistů. Přestože mi je tento typ depresivních dramat s historickým zasazením do starého Ruska hodně vzdáleným šálkem kávy, před Balagovem jako umělcem musím smeknout. Co bude točit jako ostřílený matador? P.S.: Výkony obou hereček brilantní. I když otázka, nakolik to hráli. Druhý den jsem na ulici za rychlé chůze na okamžik zvednul pohled od mobilu před sebe a na vteřinu se potkal s blízkým pohledem kolemjdoucí děvočky Miroshnichenko (představitelka hodně komplikované hlavní postavy). Byl to přesně ten pohled a v něm reakce na bytost, vstupující do její komfortní zóny, jaké házela na všechny ve filmu. Až mě zamrazilo. [Cannes] (18.05.2019)

Spíše než film sám (který byl na mě přeci jen trochu dlouhý a bezútěšný) mě zaujalo, kterak Дылда (2019) problematizuje, ne-li rovnou destruuje ten obrázek tradičního Ruska, jak ho kreslí putinovská propaganda. Nějaká ta hvězdička dolů za to, že co se týče Ruska tak začínám být paranoidní a pochybuju o tom, co je autentické a co je jenom alibi, které si Rusové dělají před světem (podívejme, my jsme schopni sebereflexe). Nicméně, počítejte se mnou: ženy selhávající jako matky, ženy jako plnohodnotná součást armády (k tomu viz obraz Evropy a „svatá válka“ proti genderu údajně převracejícímu tradiční mužsko-ženské role), ženy zdárně manipulující muži (tedy prosazující vlastní vůli a mající nad muži navrch), queer motivy (contra k včerejšímu skandálnímu zákazu hnutí LGBT a.k.a. prohlubující se šikaně a možné kriminalizaci homosexuálů), vojáci hrdinné Rudé armády jako lazaři, vojáci jako žadatelé o eutanazii. Je tam toho dost, schválně koukněte! A pokud vás to nezaujme, můžete se obdivovat tomu, s jakou inscenační pečlivostí Kantěmir Balagov evokuje bídu poválečného Leningradu. 65 % [dafilms] (02.12.2023)