Člověk proti zkáze

„Ne, byla to vražda,“ reaguje Olga Scheinpflugová (Hana Maciuchová) na nacistického pohlavára, který se v úvodu filmu vysmívá, že Čapek spáchal zbaběle sebevraždu. Životopisné drama zachycuje situaci ve 2. polovině 30. let. Divák se seznamuje s redaktory Lidových novin, s pátečníky. Prostřednictvím flasbacků postava Karla Čapka (Josef Abrhám) vzpomíná na filozofické debaty s Tomášem Garrigue Masarykem (Svatopluk Beneš), ale i na dávnou lásku Věru Hrůzovou (Libuše Šafránková). Ačkoli ve filmovém zpracování převládá dramatická složka, občas probleskne i vtip – například při dialogu Karla s Olgou, která stála u zrodu hry Matka. „Doufám, že mi to nechceš proclívat,“ reaguje Olga v pařížské restauraci, když Karel namítne, že si nápad přivezla z Prahy. Tvůrci odkazují na dramata Matka a Bílá nemoc. A divák zalituje, že ukázky, v nichž hraje Jan Kačer Galéna, nebo Jana Štěpánková matku (její otec hrál ve 30. letech ve hře Matka otce) vznikly jen pro potřeby filmu. Režisér Štěpán Skalský navodil ponurou atmosféru i prostřednictvím přírody: bouře odpovídá situaci ve 30. letech (kontrastní jsou vzpomínky na bezstarostné dětské hrátky u potoka); symbolem zla je havran, který přilétá místo vysněného ledňáčka. Závěrečný obraz na stopy ve sněhu je aluzí na povídku Šlépěj. Skalského snímek vzniklý na sklonku normalizace je nadčasový a vzdává hold Karlu Čapkovi. (16.09.2021)

Tragický konec našeho největšího spisovatele 20. století. Celým filmem se line ona depresivní atmosféra konce 30. let, prokládána o něco méně smutnými rozhovory s tzv. Pátečníky, někdy jen s prezidentem Masarykem. Každopádně Abrhám i Řehák jsou pro role bratří Čapků jako stvoření a zejména v závěru je z nich obou cítit obrovská opravdovost - zklamání z Mnichovské zrady, bezvýchodnost přicházejícího nacismu a hlavně jakási bezmocnost něco změnit. Oceňují navíc, že na sklonku totality nebyl snímek nijak ideologicky pokřiven a zachovává věrný obraz o neveselé době. (13.08.2009)

"Tebe nezabila nemoc, ale lidi..." Tento film z konce 80 let mě ani při opětovném vzhlédnutí nepřestává fascinovat. Kromě několika zajímavě nasnímaných scén, v nichž se nemocnému Čapkovi vybavují vzpomínky na jeho dětství a mládí (mj. vztah k Věře Hrůzové - v podání jako vždy krásné Libuše Šafránkové), mě na tomto snímku zaujal zejména způsob, jakým snímek nejprve vykresluje postavu Čapka coby člověka s velkými ideály ("Já věřím na prostého člověka…. na šikovného člověka, šikovný člověk totiž nepotřebuje tolik lhát jako člověk nepoctiví.“), aby pak tyto ideály nechal konfrontovat s otřesnou realitou pomnichovského Československa. Pozoruhodné jsou v tomto směru mj. Čapkovi rozhovory s levicovým spisovatelem a intelektuálen Ladislavem Vančurou, které jsou na dobu vzniku snímku velmi otevřené ("Příslušnost k nějaké třídě to přeci není ani dobro ani zlo, člověk je buď dobrý nebo špatný, chytrý nebo hloupý.") ale i velmi aktuální ("Otázka je, zda dav a lid je to samé. Obávám se, že to je to samé. Je to jen otázka vůdců…"). Pozoruhodný je i způsob, jakým je ve filmu ztvárněna postava T.G. Masaryka (v podání S. Beneše). Některé myšlenky, které zde přitom z úst prvního československého prezidenta zazní, jsou opět velmi aktuální ("Demokracie má své chyb, protože občané mají své chyby. Musíme překonávat ty chyby, ne demokracii“). Film tak ani téměř 30 let od svého vzniku rozhodně nepatří "do starého železa". (03.12.2017)

Klady filmu? Příběh spisovatele, dobré herecké obsazení a prohlídka domu bratří Čapků. Zasvěcené může lehce vzrušit návštěva redakce Lidových novin. Film je bohužel pomalý a ke konci už se nedaří pobytem na venkově moc zaujmout diváka. Film to moc neusnadňuje těm, co nemají úplně povědomí o složení obyvatelstva Československa před 2. světovou a úplně nechápou, proč píšou lidi Čapkovi hejtovací anonymy do práce, když je přece Hitler podezřelej už dávno před Mnichovem (a řekl bych, že v době vzniku, tedy v roce 1989 si moc lidi nepamatovalo díky komunistickým úpravám historie ani význam Masaryka nebo že třetina obyvatel byli Němci). Kdyby chudák Čapek psal dnes, asi by zíral, co by mu za odvahu psát proti zlu chodilo za průjmy do komentářů na FB, to by ani paní Olga nebo správce stránek nestíhali mazat. (16.08.2021)

Může jeden člověk na světě něco podstatného změnit? To je otázka, kterou si hlavní hrdina filmu Štěpána Skalského - Karel Čapek (J. Abrhám) - pokládá celkem často. Skalský je zajímavý režisér celá jeho filmografie je podle mého názoru orámována dvěma základními díly, a to Cestou hlubokým lesem a právě filmem Člověk proti zkáze. Tvůrcům se povedlo velmi dobře zaznamenat atmosféru doby konce třicátých let. K navození se využívá i letních, sluníčkových barev (filosofování s "pátečníky", milostné pletky, apod.) a barev temných (nástup nacistů). Celkově dílo působí velmi věrohodně, zejména ony pověstné "hovory s TGM". Ve filmu je nám tak představen neblahý počátek konce první československé republiky skrze oči Karla Čapka, bytostného demokrata a jedince, který neustále věří (navzdory třeba Vančurovi) v "obyčejného člověka" a v to, že naše země by mohla být zemí spokojených, mírumilovných "obyčejných lidí". Bláhově čeká na ledňáčka jakožto posla dobrých zpráv... Moc se mi ve filmu líbilo i obsazení, většina herců si byla fyzicky velmi podobná se svými reálnými předobrazy, takový president Masaryk se svým, "tož, tak povídejte, já rád poslouchám", působil daleko věrohodněji, než ten, kterého sehrál M. Huba v nedávno odvysílaném prvním díle seriálu České století. (14.11.2013)