U nás se to stát nemůže

Já se popravdě ani nedivím, že se Bergman za tenhle svůj film tak stydí, protože to byla nuda jako prase. Je to sice slušně natočené a zahrané, ale jinak je to strašně mdlé a až na pár scén mě to vůbec, ale vůbec nezaujalo. I přes tu krátkou stopáž, ale i ta mi přišla nesnesitelná, protože drtivá většina scén tu je úplně zbytečně natahovaná. A děj taky moc nezachraňuje, sám o sobě by sice špatný nebyl, ale tady se prostě nepovedl. Původně jsem chtěl dát slabé 2*, ale nadhodnocovat jen proto, že Bergman, se mi nakonec moc nechce. Přece jenom, jeho filmům jsem málokdy dal nižší hodnocení než 4*, takže ono se mi tam to jedno hodně špatné hodnocení v jeho filmografii nejspíš ztratí. Stejně to na víc jak lepší hvězdičku prostě nevidím. Vlastně nejlepším na celém tom filmu je jeho plakát... Lepší 1* (13.04.2021)

Motto: "Mám rád tuto zemi a její lid. Jsou to inteligentní lidé, kteří se do ničeho nenamočí. Krásní náměsíční lidé. Typ lidí, kteří po zjištění, že se kolem něco děje, neublíží. Ozve se pouze skeptický hlas: Tady se to stát nemůže!" Jistě si někdo při tom, když se bude dívat na filmovou adaptaci románu Během dvanácti hodin (I löpet av tolv timer) od Waldemara Bröggera, pomyslí: oč horší může být předloha, když Bergman natočí tohle? (Nutno dodat, že nikoli podle scénáře svého, ale scénáře Herberta Greveniuse.) A co já vím, třeba se naopak někdo bude domnívat, že nejlepším Bergmanem všech dob je, když agenti z jakési orientální země Liquidatzie pronásledují v jakési jiné, "velmi malé zemi, která by chtěla být, co nejmenší, až k hranici neexistence" (hymnu má podobnou jako Švédsko, hlavní město je docela podobné Stockholmu a na konci - světe div se - dokonce řeknou, že jsme na "švédském území") své vlastní uprchlíky a dvojité agenty, jejichž jméno zní pozpátku Satan, a ukážou tak že ani neutrální Skandinávci nejsou před bolševiky v bezpečí. Neříkám, že je na tomhle filmu špatné všechno (kupř. "Pamatujete na člověka, který se jmenoval Hitler?"), dal jsem mu ostatně hvězdičky dvě, což značí podprůměr a nikoli odpad. Jenomže ač ten pán řekne, že "musíme ukázat, že jsme lepší než oni", Ingmar nic takového neukázal. Ne tak jinde. Když ve Scénách z manželského života říká Johan "Svět jde do hajzlu a já se starám sám o sebe", víš, že to říká Bergman. A po shlédnutí právě komentovaného taky děkuješ, že to říká. Pokud totiž přistoupíš na Maupassantův závěr, že "umění nikdy nemoralizuje", kdykoli bude moralizovat, nebude to umění. Asociace: Hanba, Únos (20.05.2013)

Ani se nedivím, že Bergman na tenhle film nebyl moc pyšnej. Jeho filmy, ať už vám sednou nebo ne, jsou originální, něčím zajímavý. Ale Sant händer inte här byl jen průměrnej pokus o kriminálku. (06.06.2020)

Uz sa nedivim, ze samotny Bergman nebol an tento film prilis hrdy. Bergman vo svojich filmoch hlavne riesil nabozenstvo a Bergmana mam zafixovaneho ako tvorcu mimoriadne inteligentnych kvalitnych rozhovorov a filmov plnych  hereckych vykonov. Spolu s Firefox 1982 od rezisera Vychodneholesa je to jeden z najubohejsich spionaznych filmov, ake som videl. Asponze  Bergman nepisal scenar  : 20 % (22.12.2022)

Aneb když mistr dělá nechtěné... Zkazky tentokrát nelžou, nepříjemný zážitek rovněž pro toho, koho Bergman jinak vůbec nezajímá. Sběratelé kuriozit dostanou co proto, pustí si nudný film, co dává pramálo smysl. Noirové bloudění spadá do kategorie spodního proudu těchto natolik prozkoušených vizuálních her ze stíny a romantikou noci. V primitivní zápletce, kde kolem sebe krouží a lakonicky glosuje několik postav, se popírá vyřčené další možnou kombinací hned vzápětí a není takový problém přestat rozumět. Tento fakt si pravděpodobně vynutil existenci vypravěče, jehož prupovídky z úvodu jsou otřesným příkladem paranoie (Bergman s odstupem označil scénář za šovinistický). Zbytečné situování do „neznámé země“ (kde se mluví výhradně švédsky), neustálé podsouvání laciné senzace („Podobnost není náhodná...“). Senzacechtivost, věc, co u Bergmana zamrzí asi nejvíc, zažívá největší „žně“ při scénách mučení a skandálních odhalení, když se všechny linky nemají k čemu seběhnout. Snaha dodržet žánrové konvence posléze vede k úmorné honičce, směšné přetahované o zbraň a přiznaně antikomunistickému finále (loď proradné Liquidatzia odkazuje na rudý list ve Švédsku). Americkými noiry protřelá Signe Hasso je jakoby zamrzlá, nálada během vzniku, na níž si Bergman po letech trpce stěžoval, celku dokonale odpovídá. Jinak řečeno – z filmu čiší absolutní autorský nezájem. P.S. - abych něco nezatajil; na sběratele kuriozit čekají mj. spoře oděnné tanečnice a Mickey Mouse, což je/není málo... (01.11.2011)