48 hodin v Paříži

Temný krimi thriller z pera tvůrců Čínské čtvrti. Mé vůbec první setkání s Romanem Polanskim a také můj první film Harrisona Forda mimo sérii s Indiana Jonesem. Ford je skvělý, Emmanuelle Seigner nebezpečně svůdná, zápletka mrazivá, atmosféra dostatečně pochmurná, hudba Ennia Morriconeho jako vždy fantastická. Kdo říká, že jde o průměrný thriller, mýlí se. 48 hodin v Paříži je dle mě klasika žánru. Polanského režie je excelentní! A tanec Walkera (Ford) s Michelle (Seigner)... to už je pro mě jen závěrečné stvrzení toho, abych dal Frantic plný počet. Chytrý, osobitý, geniální film. (27.04.2017)

Když se člověk může zbláznit ... A kde prosím ? V Paříži ! Proč ? Protože Polanski udělal z Paříže New York. ___ Je to typický hitchcockovský film, kde je MacGuffin - falešné tajemství, kolem kterého se vše točí, je strach z výšek na střechách Paříže i s nezbytnou závratí, je osudová žena i žena pobočnice - obě v červeném, a hlavně je v něm americký konzervativní poklidný měšťan, který nejdříve nechápe, co se děje, pak ztrácí naději v pomoc odborníků a pak v zuřivé zoufalosti jedná sám na vlastní pěst. Je to hrdina proti své vůli - člověk postupně vyšilující, avšak neústupně vytrvalý jako buldoček zakousnutý do buřtu. Polanski obehrává anglické slovo s francouzským zněním v názvu filmu i všudypřítomnou americkou sochu svobody a hlavně opakuje hitchcockův vzorec "wrong man" (nepravý muž) v absurditě bezmoci jedince před tváří mocenského nebo totálního spiknutí. Dokonce i název spínače Krytron evokuje Krypton amerického Supermana. Polanski napěchoval film nostalgií hraničící se sarkasmem v pomyšlení na Ameriku, zemi svobody, kam se nemůže vrátit, protože by tam byl uvězněn za to, co se přesně nedá dokázat ani vyvrátit. V podstatě Mission Impossible IV opakuje syžet a stavbu Polanského "Frantiku", který když se postaví čelem k problému, vždy ho dotáhne do vítězného konce, jen s tím rozdílem, že Ethan Hunt je předem připraven na vše. ___ Zajímavý je vliv-znak doby. Chybějící obličej manželky hlavního hrdiny filmu vystřižený z rodinné fotky, tento symbolický čtverec otázek, díra v přítomnosti, bylo možné natočit v roce 1988. Dnes by to již nešlo, protože řezat foto nikdo nebude, jen ho zkopíruje do počítače. Co do významů v něm ukrytých je tento snímek stejným "žrádlem" pro filmové teoretiky a psychology jako Godardovo Pohrdání a stejně tak i emočně studeným, přehledným a nezajímavým, možná až na ty svůdné křivky, které potěší oko diváka. (31.03.2012)

slusne thrillerove remeslo v hitchcokovskom style (nic netusiaci muz a mcguffin ktory chcu vsetci), clovek presne vie ako sa obycajny clovek (a ziadny superhrdina) harrison ford cit,i teda strateny a osamely v meste kde mu nikdo nerozumie... skoda ze sa polanskemu vynikajuce tempo a atmosfera nedari udrzat po cely film lebo v polke sa pomaly zacina nastavovat kasa a miestami je frantic plny wtf momentov (tanec na diskoteke, skratkove a nezmyselne chovanie niektorych postav...). emmanuelle seigner je zlata so svojim francuzskym prizvukom a harrison hra svojho univerzalneho every-mana... (16.07.2011)

Bylo to velice zvláštní, věřím, že někomu to mohlo připadat jako nuda, i já jsem místy usínala, ale průměrné to v žádném případě nebylo. Mělo to v sobě zvláštní druh humoru a pomalou soustředěnost, která se mi moc líbila. Nelíbila se mi jenom ta potrhlá francouzská femme fatale, ta mi lezla na nervy. (25.03.2013)

Buldog (mimochodom, fakt blbý názov) ma nikdy nebavil. Divák by ho mal rád už za sústredeného Harrisona Forda, atmosférický Paríž, nepríjemnú scénu na streche alebo za rafinovaný hitchcockovský prístup (McGuffin, hrdinom proti svojej vôli). Lenže to by sa v tom skvelý Roman Polański nesmel tak zamotávať. Z pôsobivej zápletky o mužovi, hľadajúcim vlastnú manželku, sa razom stáva ohratá (pseudo)napínavá báchorka. Priemerný triler. (22.12.2004)