Režie:
Roman PolańskiKamera:
Gilbert TaylorHrají:
Catherine Deneuve, Ian Hendry, Helen Fraser, Valerie Taylor, Mike Pratt, Yvonne Furneaux, Roman Polański, Renee Houston, James Villiers, John Fraser (více)Obsahy(1)
V londýnském bytě spolu žijí dvě naprosto rozdílné sestry Helen (Yvonne Fourneaux) a Carol (Catherine Deneuve). Společenská Helen nachází plné uspokojení v milostném poměru s ženatým Michaelem (Ian Hendry), Carol, která se straní mužů a lidí vůbec, pracuje jako manikérka. Když Helen odjede s milencem k moři, přestává se její osamělá sestra kontrolovat: omluví se z práce pro nemoc a uzavře se ve svém bytě, soužená hrůznými sexuálními sny...
Režisér Polanski vytváří hororovou studii mentálního rozpadu osobnosti dívky, zatížené sexuálními zábranami. Snímek, který u nás nebyl nikdy uváděn (leda výjimečně v Ponrepu pod názvem Ošklivost), obsahuje drastické sekvence násilí a děsu, nikterak je však nekomentuje a neanalyzuje: kamera zachycuje děj tak, aby divák vnímal obraz z úhlu pohledu labilní Carol, a tak se stávají její hnus a samota také jeho hnusem a samotou. Šílenství se ve filmu nejeví jako osud jedince, nýbrž jako choroba celé společnosti. Film, který napsal sám Polanski se svým dvorním scenáristou Gérardem Brachem, získal na MFF v Berlíně 1965 Stříbrného medvěda. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (226)
Unikum Hnusu spočívá v tom, že neexperimentuje s formou, nýbrž se sdělením, protože Polanski si je snad více než kdokoliv jiný vědom toho, že význam uměleckého díla hodnotíme podle toho, jak pomohlo progresivnímu společenskému vývoji. Styčný bod mezi experimentem v přírodních vědách a mezi experimentem v umění je nepochybně v jeho velikém společenském dosahu a ve vysoké odpovědnosti, s níž tvůrce k dílu přistupuje. Nikoliv ve formálních kvalitách, jak se domnívali někteří experimentátoři minulosti, kteří sice pronášeli odvážná a sebevědomá slova v teorii, ale v praxi se touha po tvůrčím činu rozmělňovala na drobné grešličky a heslem experimentu se často kryla tvůrčí neschopnost. Nejednou se experimentem omlouval nedonošený tvar a místo odvážných uměleckých činů se objevovala předčasně narozená nedochůdčata režisérských mláďat nebo šarlatánů, prohlašovaná s podivuhodnou odvahou za podniky „avantgardního“ umění. Nastal typický případ inflace, kdy mince ztrácí hodnotu a kdy ze situace těží paraziti a spekulanti. Kdejaký mladíček kladl si ambice objevovat nový svět a domníval se, že bojuje proti šosáctví, ve skutečnosti však právě šosáctví sloužil - protože nejlepší obranou zpátečníků bylo vylámat experimentálnímu umění zuby tím, že se stlačoval umělecký experiment na oblast pouze formální. Tak přestával být umělecký experiment nebezpečným a měnil se v pravý opak; šosácky chápaný „experiment“ nepomáhal kupředu progresivním silám, ale stlačoval umění na záležitost formální, a tím je odváděl od skutečnosti. Proto zvolil Polanski závažné téma, jež odvádí diváka od stylu k samotnému sdělení; odpovídají tomu i naturalistické scény (vraždy), jež na rozdíl od hitchcockovského konstruktivistického střihu pracují výhradně se záběrem. A stejně jako si Godard v 60. letech opakovaně dovoloval jistý impertinentní žertík a do sexuální ikony Belmonda nechával prostupovat intelektuála v krizi, i krásku Catherine Deneuve zastihl film v prekérní situaci, jež možná neodpovídá pravděpodobnosti, ale podtrhává nosnou, do postavy Catherine vepsanou látku. ()
Parádní film o ženě která se začala všeho bát. Uzavře se v bytě a je jí všechno odporný. Film na mě působil dost nepříjemným pocitem a dost scén bylo fakt nepříjemných, parádní atmosféra všechno dokonale podtrhuje. A výkon Deneuve byl naprosto bezchybně parádní. Ale je tu jedno velký mínus a to že film je strašně zbytečně dlouhej. Zkrátit tak o 15 minut tak bych šel k 5* hodnocení. Takhle dávám slušné 4*. Polanski je ďábel a umí u obyčejných věcí udělat něco nehorázně hnusného. ()
Je mladá a hezká, ale jako duševně nemocná, osamělá a ztrápená zůstane sama doma. Tak předně mi to přišlo jako dobrý Polanskiho tréning na ROSEMARY’s BABY. Ta izolovanost a do ticha se nesoucí zvuky - bzučení much na tlejícím králičím mase, tikání hodin, odkápávání vody, hra na klavír a hlasy z jiných bytu v domě… to vše jako dobrý základ. Ale přesto ta atmosféra působila jaksi nedotaženě a nestále a celý film vyšel jako taková marná snaha o přesvědčivé psycho. Pocit zhnusení - minimální. Možná to úplně nedopadlo i díky obsazení a výkonu hlavní hrdinky, které jsem to úplně nevěřil a která jako "hezká tvářička" nevyužila úplného potenciálu své role. A úvod sice uvádí do obrazu, ale jinak je nepříjemně přetažený. Tak bohužel, přes nesporné kvality tu je příliš závažných chyb na kráse. ()
(1001) Tenhle film je osoba, která ráno vstala, vybrala si květované šaty, vykašlala se na culík, vyčistila si zuby, ukousla z rohlíku a potom ho položila zpět na stůl, vyšla z bytu a vydala se po Ruské ulici, protože ji to zrovna tak napadlo. A nezabočí na jinou, i kdyby všichni chtěli, aby zabočila. - Další z iniciačních filmů "perverti jsou taky lidi", i když se zejména soustředí na tu část věty "perverti jsou". ()
Ve snímku Hnus vytváří Roman Polanski velmi tíživou atmosféru. Přesný výkon Catherine Deneuve je zpočátku jemný a nenápadný, následně však přechází do téměř hitchcockovského rázu. Hlavní hrdinka se mění z křehké a uzavřené dívky v ještě uzavřenější a mnohem radikálnější. Polanski skvěle využívá širokých úhlů obrazu, detailní pohledy, a dále nejrůznější, hrůzu nahánějící zvuky (zvonící telefon, kostelní zvony). Hnus je pak především příběhem o osamění, strachu a společenské i sexuální uzavřenosti. Hlavní hrdinku Carol stíhá úzkost, paranoia a utkvělé deformační představy. Polanskému stačí prostředí jednoho bytu, aby dokázal vytvořit klaustrofobickou a chvílemi téměř až hororovou atmosféru. Využívá značně morbidní i velmi nenápadné prostředky, jak vyvolat v divákovi pocit strachu a napětí. Filmem Hnus Polanski prokázal, jak moc neobyčejným režisérem je a že se jako filmař neohlíží na žádné konvence. Hnus, jako většinu svých filmů (výjimku tvoří např. Nůž ve vodě), natočil v subjektivním pohledu – celý příběh tedy nazíráme očima i duší hlavní hrdinky, skrze detailní záběry jejího nevinného obličeje... Byť se jedná o smyšlené dílo, Hnus si v sobě zachovává i určitou pravdivost. Velmi dobrý horor a psychologická studie rozpadu osobnosti zároveň. ()
Reklama