Hnus

Ačkoli tento první zástupce „Apartment Trilogy“ mistra Polanského je téměř padesát let!!! starý, tak datum výroby zde rozhodně neubírá na jeho intenzitě, ba naopak. Srovnávat Repulsion se současnými horory či psychothrillery nejspíš není na místě, proto si vystačím s tvrzením, že Roman Polanski se svým specifickým minimalistickým přístupem opět dokázal z dané látky vykřesat téměř maximum. Catherine Deneuve se do své role paranoidní schizofreničky vžila dokonale a ztotožnění se s její postavou je nutným předpokladem výsledného „potěšení“ z celého snímku:)) Ještě stojí za zmínku skutečnost, že místo pitvání a hledání příčin (samozřejmě, že odloučení od sestry a frigidita jsou zjevnými příčinami, ale toto zde není dále příliš rozvedeno) toho, co se děje hlavní postavě, se Polanski zaměřuje spíše na samotnou „akci“ a jak je ostatně jeho zvykem, na budování paranoidní atmosféry, kdy skutečně začnete pochybovat, co je ještě paranoia a co se opravdu reálně děje. Nemůžu jednoznačně říct, který z těch tří filmů (Nájemník, Rosemary má děťátko, Hnus) je nejděsivější či nejintenzivnější, ale ve všech případech se jedná o velice kvalitní díla, která pečlivým budováním hutné atmosféry dostanou diváka tam, kam chtějí. Sugestivní, HNUSné a působivé. (25.10.2012)

Mně se ten film prostě nelíbil. V porovnání s Rosemary má dětátko to podle mého prohrává na všech frontách. Líbí se mi snaha o minimalistický horor s psychologickým přesahem, ale Deneuve není Farrow a atmosféra i příběh je v Hnusu taky slabší než v Rosemary. Škoda, že Polanski vygradovaný závěr děsivě prostříhal, myslím, že trochu delší záběry by v celkem povedeném závěru nebyly na škodu. (29.11.2012)

Podobne ako v Rosemary's Baby, aj tu vytvára Roman Polanski pocit stiesnenosti a paranoje na ploche jedného bytu. Tentoraz dokonca ešte minimalistickejšími prostriedkami: čiernobiely obraz, takmer žiadna hudba a iba jedna protagonistka. A hoci sa mu to vďaka režijným nápadom a skvelej Catherine Deneuve darí vrchovate, zároveň trochu odháňa chladne didaktickým hávom, typickým pre jeho rannú tvorbu (napríklad Cul-de-sac). Rosemary's Baby bol emocionálnejší, čo mne osobne vyhovuje viac. (28.08.2004)

Polanski má opět problémy s bydlením. Hnus je v rozcvička před Nájemníkem a Rosemary. V mnohém možná nedotaženější, nicméně syrovější a drsně neupravená. Znovu funguje pohled na stupňující paranoiu jedné osoby s jinou příčinou a jinými následky. Funguje to, ale i já jsem v následovnících našel více emocí. Sám sobě se divím, že pro mne nebyl spíše ten syrový kousek. (09.06.2014)

Mám dojem, že si režiséri radi berú na paškál vnútorné problémy žien, ich feministické sklony, večné útoky samoty, bolesti, zúfalstva... Sme melancholické stvorenia, takže si to môžeme dovoliť :) Carol je zosobnením duševnej trosky, ktorej sa priam bytostne dotýka každý mužský pohľad, mierna náklonnosť či túžba po zblížení sa. Trpiaca introvertka obkolesená tieňmi deprimujúcich stien, postupne šalie a stráca pojem o čase a priestore. Psychická analýza vnútornej roztrieštenosti, ktorá je pre osamelú ženu priam charakteristická. Námet rozhodne zaujímavý, no mrzí ma, že občas tento film skĺzol do neželanej nudy. Väčšie množstvo obsahových perličiek by mu rozhodne prospelo. PS: Catherine Deneuve ma katapultovala do sedadla. Ktorá iná herečka by sa dokázala tak úprimne vcítiť do trápenia svojej hrdinky? (17.08.2009)