Bill il taciturno

Nudný a laciný film plný klišé, ve kterém Eastman napodobuje Giulana Gemmu a působí přitom neuvěřitelně křečovitě. Začátek vypadá jako reklama na Colgate. Eastman se kření do kamery a cení přitom svoje pevné dokonale bílé zuby. Role hbitého pistolníka mu vůbec nesedla. Při scénách, kde má být klidný z něho vyzařuje naopak nervozita, zdá se být celý nesvůj a i jeho postoj při střelbě vypadá prapodivně. Typicky tu přehrávají Rossi a Boido, oba ve svých obvyklých módech psychotiků. Jinak mě to ale vůbec nebavilo, nedokoukal jsem... 1,5* (27.05.2015)

„Lidi, nemam na to,“ řekl patrně George Eastman při odchodu z úspěšného konkurzu. „Nemam prostě na to hrát Clinta. Mám tu bejt taciturno=mlčenlivý. Užívat výhradně výrazu s kloboukem a bez klobouku. Párkrát něco drsně procedit mezi zuby a odjet s hrstí dolarů. Jenže... Jenže já mám už teď chuť udělat si lehkou úpravu scénáře. Bejt mlčenlivej, to mi prostě nepůjde. Přistihuju se, že přítomnost klobouku na moje výrazy taky nemá moc vliv. Mezi zuby procedím možná tak cigáro. A na konci bych odjel radši s... Ne, nikdy na Clinta mít nebudu. Mrzí mě to.“ A tak vznikl pozoruhodný úkaz stoprocentně amatérsky působícího, ale rovněž stoprocentně optimistického spaghetti westernu. Westernu plného nadšených skautských výkonů. A začíná se tím hned u úvodní znělky, kdy Billa zjevně odmítá režisér pustit z kopečku, na němž musí krotit svého koně po dobu trvání celých titulků zjevně kvůli malému rozpočtu a podivně se šklebit do kamery. Posléze se seznámí se ženou v tísni i svými nepřáteli a přijíždí do nepřátelského města, kde zjevně nebydlí vůbec nikdo, vyjma několika povalečů posedávajících před saloonem a toužících si s Billem pošpásovat. V jejich čele Rick Boid v jedné z nejpodivnějších rolí celých špaget, „nervózního muže", s neustálými tiky v obličeji a trhavými pohyby, jimiž úspěšně znervózňuje široké okolí. Jeden záporák buranský (daleko od místa dění), jeden ulízlý (taktéž velmi nervózní Luciano Rossi) a proti nim osamocený Bill, jemuž z nouze vypomáhá místní stařík Conversi (střelen později botou od Cheyenna), podivný němý Mexičan, s nímž okolím praktikované dialogy jsou velice zajímavé, a Billovy vlastní schopnosti v nečekaných chvílích se vrhat na nepřátele ze skříní, v deseti sekundách odzbrojit celou eskadru připravenou jej oddělat či poslat nepříteli výbušnou bednu plnou překvapení. Jenže jako komplexní drama to holt úplně není. On třeba tenhle film nemá moc námětu. Minimum scénáře. A vlastně mám dojem, že mu tak nějak chybí i ta režie. Tu a tam zřejmě prokoluje mezi obsazením stránka načrtnutého děje: zlato, ohrožená žena, Rossi je kruťas a nervák, Mexičani jsou bodří a násilní a Bill to nějak musí rozseknout. Zbytek si vymyslete sami! A tak sledujeme vlastně sérii epizodek, scén, ba i jednotlivých záběrů, které spojuje jen a jen to nadšení z věci a nápady aktérů. Asi nejlepší ilustrací je pak spontánní výkon celého saloonu během kulturní akce za doprovodu šíleného klavíristy. A když jde do tuhého, Bill projde dějem, zašklebí se a udělá nějakou větší či menší pitomost... Film se nezvykle točil v ze všech stran extrémně čišící zimě, pročež se na závěr autoři štědře rozhodnou hrdiny trochu zahřát a zapálí barák i s Billem uvnitř, zatímco okolo zuří závěrečná přestřelka, jíž se tedy hrdina překvapivě nezúčastní. Jenže celkově je to prostě milé, má to parádní hudbu, je to legrace a má to překvapivý závěr dokazující, že toto byl Bill a nikoliv Django. A Clint už vůbec ne. A mně to ale vůbec nevadí. (06.07.2013)

Laciný a nezábavný spaghetti western plný střílenic a rvaček. (01.11.2022)