Šepoty a výkřiky

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)

Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady. (04.02.2015)

Šepoty a výkřiky? Ano, šepotů se zde dočkáme. A taktéž výkřiků, jež se několikrát vyderou z hrdel umírající Agnes nebo bezpochyby psychopatické Karin, která nesnese dotek koholi nebo čehokoli jiného, než je ona sama (což neplatí pro skleněný střep). To hlavní kouzlo, s nímž čaroděj Bergman operuje, je ovšem ticho. To ticho, jež svírá, mučí, léčí či případně unavuje. Především ticho prohlubuje všechny režijní prvky, psychologii zúčastněných, i proměnlivý romantický vztah sester Karin a Marie, kterou ztvárnila okouzlující Liv Ullmann. Nic z toho ovšem nezvrátilo fakt, že tento typ filmu, leč jeho sledování zajisté pro můj vývoj osobnosti i vkusu má smysl, mě není schopen zcela pohltit. (05.03.2015)

Totální depka, která na mě působila děsivě pozitivním dojmem. Geniální je všechno (vypíchnul bych způsob umírání Agnes, žádná důstojnost - pomalá a klidná smrt s úsměvem na tváři (jak jsme ve filmu běžně zvyklí), ale odporná, nechutná a zrůdná), snad kromě některých malých detailů v hereckém projevu. Poprvé se mi po dosledování Bergmanova snímku stalo, že jsem toužil od něj vidět hned naráz spoustu dalších. Škoda, že se vícekrát ve svých filmech nerozhodl pro poněkud nabitější program, zde se to sice hodilo, ale je to jedna z věcí, co mi na filmech tohohle předčasně zemřelého švédského metuzaléma vadí. (26.01.2007)

Myslím, že se to Bergmanovi povedlo. Byl to nepochybně čistý art, ale hodně nudné a místy až nezáživné. Abych se naladila na správnou strunku, pomohla jsem si chytrou nápovědou v TVmini a ejhle, ono je to o jedné velké nudě. A to jsem skálopevně přesvědčená, že jedna z největších NUD v historii člověčenstva je dnes. Taky mi došla další souvislost s barvama, prý červená znamená nitro a já pořád, co to tam bliká, že by chyba ve vysílání? S barvičkama na mě nechoďte, takové náznaky mi nic neříkají. Nicméně musím uznat, že holky hrály znamenitě, vnímala jsem nejvíc jejich klasickou krásu. Neodpustím si vlastní dedukci o čem že to bylo. Celou dobu jsem intenzívně cítila potlačovanou sexualitu a k tomu nabalující se problémy - úzkost, neschopnost dotyku, lásky, citu, pochopení; lži, zastírání, sebepoškozování...Jak z toho ven, když jedna kráska má strojeného panáka a druhá kostnatého staříka (nažrat a spát). Tady je každá rada málo platná, hrozná doba. (23.06.2012)