Červené střevíčky

Hudobno-tanečný film určený pre ženy - balet, primabalerína, láska. Nebyť predzáverečnej drámy v podobe rozkolu členov baletu a záverečnej tragédie, ostalo by to v iba pri týchto troch atribútoch, ktoré zaujmú asi len nežnejšie pohlavie. Nepridáva tomu aj prepálená stopáž a a bohužiaľ pre mňa veľmi nudné baletné tréningy i vystúpenia, ktoré dej výrazne ukracovali.  Inak ale pekná farebná kamera a scénografická pompéznosť. (21.04.2023)

S tímto filmem mám jeden problém, a to ten, že prvních zhruba 90 minut působí jako plytká (i když vizuálně zajímavá) technicolorová zábava prakticky bez děje, zkrátka taková trochu lépe natočená komedie s duem Ginger a Fred. Říkal jsem si: Už zase někdo chtěl natočit skvělá baletní čísla a prskl mezi ně cosi jako příběh, aby tomu mohl říkat film. Posledních 40 minut ale můj názor změnilo. Skvělý konec mě nalomil k tomu, že dávám čtvrtou hvězdu. Film mého života to přesto asi nebude (i když obsahuje jistou snovou taneční scénu, která je naprosto dokonalá). (30.12.2011)

Vlastní melodrama má sice ještě jednodušší příběh než titulní Andersenova pohádka, kterou Lermontov ve filmu převypráví několika větami, ale to je jediná negativní poznámka na adresu tohoto filmu. Režijní mistrovství zavedené dvojice doplňované třetím kmenovým členem týmu, prvním anglickým expertem na Technicolor, kameramanem Jackem Cardiffem je totiž nezpochybnitelné. Zejména samotné baletní představení (nasnímané ryze filmovými postupy) opravdu bere dech (a to bych na balet dobrovolně nikdy nešel). Ostatně pokud i Martin Scorsese přiznal, že použil některé zde předvedené kameramanské fígly při snímání svého Zuřícího býka, tak už to asi o něčem vypovídá. Brian Easdale měl cestu k Oscarovi usnadněnu tím, že na hudbě to celé dost stojí, protože nebyl použit žádný už existující slavný balet, ale vše vznikalo čistě pro film. Klenot! (17.06.2012)

Červená knihovna se projednou obula do britských červených technicolorových střevíčků a to v nijak krátkém osudovém melodramatu (se čtyřicetiminutovým prologem!) z prostředí baletního souboru o dvou ryšavých a jednom „Mefistovi“ v neodolatelném podání Antona Walbrooka. Mezi tímto triem hoří věčný to západní spor osobní život a láska versus kariéra a ambice. Čistě papírově tedy film beznadějně předurčený k tomu, aby se (mi) ani trochu nelíbil. Ovšem papírové předpoklady ne vždy platí. Naštěstí. A tak stejně jako Real jednou za x sezón porazí proti všem předpokladům Barcu, tak i rudé baleríny navzdory výše uvedené čer(ve)né kaňce strhávají způsobem, jakým to umí pouze ty nejlepší snímky. (06.02.2013)

Takřka mistrovské dílo. V baletu našli Powell a Pressburger adekvátní způsob jak zúročit své nesmírně náročné vizuální cítění. Každá scéna, každý pohyb v záběru - dokonale vyvážen.Ty jisté sklony k exaltovanosti v žáru tance kompletně zanikají a motivace hrdinů lze díky jejich zápalu pro věc snadno pochopit. Dobu Červené střevíce ale nepředběhly jen obrazotvorností, ale taktéž svolením postavám narušovat tradiční naraci (bez důrazného střihu není elipsa elipsou, máme tendenci spojovat si filmový čas sekvence s dobou uplynulou v realitě - zde v úvodu například uběhne 45 minut bez jediné prolínačky) a vystupovat ze svých rolí (nic nového, ne ale po hodině naprosto korektních a v realitě ukotvených kreací). ___ Překvapilo mě, že je i tak prvoplánově bídáckému Lermontovovy dovoleno projít velmi působivým vývojem. Kde by si jiní usnadnili práci, tam přidává režisérské duo další rozměr. A stvořili postavu daleko zajímavější, než je Vicky či Julian. Vševědoucí vyprávění sice nikomu nenadržuje, ale právě skrz Lermontova se informujeme o dějových zvratech, které jsou nám do té chvíle chytře utajeny, přestože nemusely být (milostné vzplanutí, dopisy). ___ Nevyhnu se srovnání s nedávnou Černou labutí. Ač ji považuji za skvělý film, ta destruktivní póza a černá paleta barev přeci jenom nemá na opojnou a inteligentní červenou knihovnu a stejnobarevné střevíce. Ne v tomto brilantním provedení. (03.06.2012)