Konformista

Příběh k tématu konformismu nic moc nového nepřinesl a nepůsobil nijak zvlášť vzrušivě (až na poměrně otevřený a apelativní závěr), ale naopak samotné jeho podání a stylizace byla více než vzrušující a v mých očích ho velmi pozvedla. Bertolucci se zde nevyznačuje jednotným stylem, ale hýřivým střídáním kamerových, střihových a osvětlovacích postupů dle momentální nálady diktované předlohou - nabízí tak vášnivou scénu z pokoje snoubenky ozvlášťnovanou obřími stíny žaluzií, chladným a zveličeným pohledem do nitra institucionální budovy, silně romantizovanou milostnou scénou z vlaku v záři zapadajícího slunce, elegantní momentky z Paříže vrcholící dráždivým tancem dvou žen a k závěru náhle nabídne mrazivou a ruční kamerou dynamicky ztvárněnou scénu smrtící lesní štvanice. Překvapilo mě, že vedle Červených střevíčků a několika dalších snímků existuje další, ne tak citovaný technicolorový opus. Konformista ještě na konci šedesátých let, kdy již vládla zcela jiná estetika skládá poctu tomuto opouštěnému systému a čerpá z něj maximální estetický účinek, jako by šlo o vášnivou obhajobu. (30.04.2011)

Průšvih. Nemůžu si pomoct, ale opět zde v plné "kráse" vylézají všechny chorobné inspirace italským neorealismem. Bertolucci má nesnesitelný sklon k rozvláčnosti a ukecanosti, zesílený tragickým vedením herců - podobně jako v Posledním císaři i u Konformisty jsem se někdy cítil trapně, když jsem sledoval bolestivě natahované "drásavé" scény (viz. žena na skle auta). Plus neschopnost dojít k jakékoliv pointě. Tyto neduhy sice trochu pomáhají tlumit netradiční úhly záběrů a obecně velmi ladná kamera, ale celkově jsem ty dvě hodiny stejně víceméně protrpěl. (09.03.2011)

Ano, Bertolucci to fašistům pěkně natřel, jenže sledování Konformisty může být stejně nepříjemné pro nepřipraveného diváka. Nechronologicky vyprávěný film si od něj po celou dobu drží chladný odstup, neusiluje o jeho sympatie a důležitější než forma (ač bohatá na pěkné kamerové záběry, četně využívající různé barevné tónování) je pro něj samotná myšlenka. Nadčasová a v širším kontextu uplatnitelná také na dnešní dobu, protože se vždy najdou lidé, jež raději splynou s davem, než aby si klestili vlastní cestu. Otázkou je, jak daleko budou ve vlastním odosobňování ochotni zajít. Nevím, jak na tom byla co do plynulosti vyprávění kniha, film totiž nedokázal na delší dobu upoutat mou pozornost a byly to jenom jednotlivé výseky, některé s lehkostí zakomponované symboly, které mi utkvěly v paměti. Ta nejlepší scéna, od které bych rád sledoval Clericiho osud třeba ještě celou další hodinu, přitom přichází až v samém závěru, kdy (anti)hrdina dojde trpkého procitnutí. V úplně posledním Trintignantově pohledu do kamery se zračí konfrontace všeho, čím si doposud prošel a toho mála, co tím získal. 75% Zajímavé komentáře: Fabienne, Lookass, sportovec (18.05.2008)

Konformista byl pro mě více než jen příjemným překvapením - je to film, který mi ještě dlouhou dobu bude plout myslí. Bertolucci diváka nemilosrdně hodí do komplexního příběhu bez jakékoli expozice, a proto chvíli trvá nutné zorientování ve směsici flashbaců a flashforwardů. Postupně se ale vyprávění ustálí na jedné časové lince - fašistická Itálie 30.let. Marcello touží po jediném - přizpůsobit se, stát se normálním. Nejprve se přizpůsobuje fašistické ideologii, po sňatku s maloměstkou dívkou je dostatečně přizpůsoben normám společenským. Bertolucci vypráví dynamicky, bez zbytečných výplní klasické narace. I přes vážnost tématu se neubrání mnoha cynickým komentářům, které se dotýkají především maloměšťácké povrchnosti. Největší mistroství filmu ale tkví v mizanscéně, rámování obrazu a práci s kamerou. Současné hollywoodské filmy by se zde mohly poučit - nestačí totiž jen bezhlavé spojení úžasných kostýmů, lokalit a známých hereckých tváří. Konformista jde v tomto ohledu mnohem dál - vizuální stránka není jen povrchní pozlátko, podle kterého poznáte vysokorozpočtový film - hra světel a stínů, řeč barev a vůbec celková kompozice uvnitř obrazu plní i narativní funkci. (03.05.2006)

Skvost talianskeho neorealizmu. Oko náročného diváka si zaiste všimne množstvo inovatívnych postupov použitia kamery, ako sú napríklad diagonálne zábery, horizont nula, vertikálny pohyb so strihom a prechodom do nasledujúcej scény. Trintignant sa blysol v úlohe schizofrenického konformistu. Na ktorú stranu sa vlastne prikláňa, už režisér ponecháva na divákovi. (13.03.2016)