Battle Royale

Předchůdce nedávných Hunger Games, který mě dlouhá léta míjel. Určitě by filmu jen pomohlo vidět jej dvakrát za sebou, protože v těch jménech a postavách jsem měl dlouho solidní guláš. Nudit se moc nešlo, přeci jen 42 dětí na ostrově a přežít může jen jeden, každá postava má nějakou svoji zbraň. Jsem rád že to nebylo ani přehnaně Japonsky upištěné. 70% (13.06.2022)

Battle Royale kontrastuje na třech frontách - 1) otevřená brutalita na dětech versus veselá instruktáž + lhostejný přístup učitele 2) masakrální scény v harmonii s vznešenou vážnou hudbou 3) Psychologie dětí, přechody mezi náctiletou láskou a nemilosrdným vražděním spoluzáků. Tím vytváří nesmírně poutavou, místy i černohumorně hravou a stylovou podívanou, která díky realistickému feelingu a prožitosti (vhodné flashbacky) nepůsobí samoúčelně, či lacinně. Dokáže neustále překvapovat a v závěru snad i vybídnout k zamyšlení. BR je ve své kontroverznosti originální film se silným zážitkem. Zkrátka experiment o experimentu, jenž díky pečlivé ukočírovanosti režiséra funguje přesně jak má (tzn. ne jako první Hunger Games). 9/10 (04.09.2009)

Nic proti Asii, nic proti extrémnímu násilí, nic proti falešné psychologii, ale pokud mi někdo předkládá falešné emoce, je to neomluvitelné. Nápad a scénář jsou sice originální, ale po 20 minutách se film zvrtává v samoúčelně zbytečnou a nesnesitelně natahovanou nudu, která se nedokáže opřít ani o úžasný audiovizuální výkres. Podmanivá práce s kamerou a hudební doprovod z not největších klasiků v kombinaci s neurvalým násilím tvoří hypnotickou syntézu, ale ani jedna postava mi nepřirostla k srdci, ani na jednom mi nezáleželo a spíše jsem sledoval hodinky s vědomím, že jich ještě zbývá „x“. Můj silně subjektivní pocit v závěru, že jsem právě absolutně nepochopitelně ztratil dvě hodiny času, mě pravda trochu rozčilil. (04.02.2006)

Poslední dokončený film japonského režiséra Kinjiho Fukasakua vypráví o ostrově, kam se odvážejí nepohodlné školní třídy, jejichž žáci se musejí do několika dnů vzájemně vyvraždit. Pokud nezůstane jen jeden, zemřou všichni... Premisa, která se zpočátku zdá být naplňována žánrovými schématy teenagerské vyvražďovačky, kde ale není jeden vrah v masce, ale kde může být vrahem de facto kdokoliv. Jenže jak mrtvol přibývá a násilí neubývá, Fukasaku přehodí výhybku a místo přívalu násilí začne pečlivě sledovat některé studentské osudy. ___ Vezmeme-li si jakoukoli školní třídu, skrývá v sobě různorodou skupinu lidí: Obsahuje elitu i její opozici, chytré i hloupé, sebevědomé i zakomplexované, citově vnímavé i cynické. Pro svou sociokulturní rozmanitost proto rozličně reagují i na extrémní situace. A protože situace na ostrově extrémní je, studenti se nám mění před očima z bezejmenných floutků na různými způsoby výrazné či silné osobnosti. Osobnosti, které pokud chtějí přežít, obnáší to popření určitých principů - a nebo si vzájemně věřit. Jen tak jde zřejmě porazit bezcitný systém, ze kterého jinak není východiska. Třebaže zvítězíte a pozabíjíte všechny kamarády i nekamarády, stejně prohrajete svoje vlastní lidství. ___ Jestli se však v Battle Royale něčeho zoufale nedostává, je to právě důvěra. O její potřebě i absenci do značné míry vypráví i tento film, o zoufalé potřebě uvěřit, že nejste v pekle. Jednou z nejsilnějších scén je právě destrukce jedné podobné iluze, když pokus skupiny lidí zapomenout a vytvořit bezstarostnou "školní" atmosféru skončí tragickým masakrem. Battle Royale je bolestivý film, který s každou další minutou vážní a ze zpočátku cynicky zábavné žánrové vyvražďovačky dělá mrazivou sociologicko-psychologickou studii. ___ Jistě, působí na první pohled poněkud impulsivně a snad i přímočare efektně, leč má svůj základ v promyšlené strategii se silnou pointou. [2006] (02.07.2020)

Japonsko sužuje neriešiteľný problém s neprispôsobou mládežou. Jediným spôsobom ako prevychovať študentov a získať si tak späť rešpekt je uplatnenie zákona "Battle Royale". Jedna z tried deviatych ročníkov z celej krajiny bude vybratá a dopravená na opustený ostrov aby si zahrala špeciálnu hru. Hru o život. Posledný, kto prežije - vyhráva. Originalita "susedom" z ďalekého východu nikdy nechýbala. Hlavne úvod splnil najprísnejšie kritéria. Následne potom ma však film svojimi neustálymi romantickými výlevmi medzi študentmi znudil. Miestami mi to prišlo, ako zo seriálu Beverly Hills 902 10. Nezachránili to ani slušné scény, ktoré mi však po čase tiež prišli akési vtipné. Na prvú šupu snáď nikto nezgegol a tie decká po dávkach zo samopalu nestále vstávali, ako nejaký zombie. Režisér Fukasaku sa snaží mládež prostredníctvom masakru a násilia, ktoré sa v nich neustále vyhrocuje, poučiť. Záver s veľkou, hlbokou myšlienkou. Kiež by to padlo na úrodnú pôdu. Bohužiaľ však ani obrázky zosnulých s pokročilým štádiom rakoviny na krabičkách cigariet, ľudí fajčiť neodnaučili. (09.08.2013)