Poslední císař

Ano je to výborný film, ale přijde mi, že Bertolucci je duší spše basník, než vypravěč. Film okouzluje vizuální poetikou, co se týče jeho struktury, bych však našel mouchy. První část se děje bez komentáře, pak najednou vyprávění převezme postava Peter O´Toola, pak zase štafetu převezme sám císař. Stejně tak těžiště příběhu stojí místy na něm, místy na jeho maželce a výsledkem je, že film komunikuje ne moc dobře srozumitelným jazykem, nerozlišuje nepodstatné od důležitého, sděluje vše se stejným důrazem, čímž způsobuje chaos. Ale abych jen nekritizoval, film nabízí mnoho jiných krás. Mimořádné jsou kostýmy, výprava je bez chyby, kamera dokonalá. (09.05.2008)

Trochu manýristické a zdlouhavé, ale to už k epochálním freskám tak nějak patří. Na můj "citovými vyděrači" otupený vkus také přespříliš odbavené emocí, které by mne více zatáhly pod velkopanskou vizuální masku, dovolily snadněji proniknout do jednotlivých postav a (eventuálně) dostrkat k momentům, takříkajíc bez dechu. Přišlo mi, že jsem pouze klouzal po povrchu, po povrchu sice krásného, ale stále košatějšího a košatějšího stromu válcujících dějin, který spěje vstříc nevyhnutelnosti žánrových klišé. Což také udělal. Nicméně i tak jde o skvělý a přínosný film, nezřídka vyvolávající úžas nad malebnou kamerou, výpravou, úžas nad životními paradoxy a lidskou povahou. Vřele doporučuji. P.S. Hudební složka mohla být lepší... (21.12.2008)

Sága o posledním čínském císaři je zvláštní film a to nejen formou, kdy pro nádhernou kameru, kostýmy a vůbec výpravu a hudbu, nevíte, kam dřív soustředit svoje smysly, ale též obsahem, který velmi detailně zprostředkovává život člověka, který byl vezněm pravidel jiných v přelévajících se režimech, který neměl možnost volby a byl přes veškerou vzdělanost, tradice a pocty související s úřadem císaře, ochuzen o samozřejmosti jako je prostá lidská komunikace, přátelství a láska. (02.03.2005)

Historická věrnost X divácká atraktivita. Až sladce nereálný může být souboj těchto dvou téměř „filmových protikladů“. Možná pro nezdravou nerozhodnost se mnohým filmařům, reflektujíc jakoukoliv historickou událost, nedaří umně skloubit tyto dva základní elementy do kýžené symbiózy kompromisu. Při projekci se mi na mysl podvědomě vloudila myšlenka, že by se na podobném žánru dala testovat schopnost a umělecká kreativita nejednoho režiséra. Základní premisa by zůstala stejná- udělat silný, výpovědní film, jenž by zároveň nedal nejmenší šanci nudit. V mých očích Bertolucci zůstal silným tvůrcem pouze během první poloviny filmu. Scény z dětství Pchu-I jsou upřímnou oslavou barevnosti a výpravy obecně, zatímco dospělost, tedy polovina druhá, „politická“, inklinuje spíš k věrnému historickému vykladu. S těžkým srdcem, ale je to za 70%. (31.01.2006)

Na otázku: "Co je to velkofilm?" jsou v podstatě dvě odpovědi. První, trochu dehonestující, by zněla: "Třeba Gladiátor." Druhá, do které nezahrnete ty "popcornové", ale především filmařské a umělecké kvality, by mohla znít: "Poslední Císař." Bertolucci natočil výtečný biografický film, co do výběru námětu i jeho ztvárnění, počítaje v to vše od hudby až po herce, které do svého díla obsadil, a to vše oděl do hávu skutečně nevídaných rozměrů. Takže proč čtyři? Úcta v tomhle případě nepramení ze srdce a navíc to stačí vidět cca jednou za deset let - narozdíl třeba od Kunduna. (02.06.2006)