Krutá romance

Velmi pěkný film, který jsem zhlédl s nemalou chutí. Příjemně ho oživuje několik krásných písní a skvělé herecké výkony - ten film vůbec nezestárl a vidět ho je čistá radost i po více než 30 letech od jeho natočení. Larisa Guzejeva je vyloženě kouzelná, a z Nikity Michalkova charisma přímo stříká - vyloženě se v něm koupete, zalykáte se jím, podmaňuje si vás. Jaký mondénní seladon, jaký elegantní a protřelý švihák! Velká škoda, že film končí tak, jak končí - ale to by nebyli Rusové, aby neměli v této látce patent na smutné konce :) Aby však nedošlo k mýlce, film je to i velmi vtipný, a o humorné situace v něm není nouze. (Nejen) všem fandům ruských filmů lze Krutou romanci jen doporučit - film plný velkých emocí, po němž se v srdci rozleje příjemně posmutnělá melancholie (a chuť viděho ho znovu a znovu...). (21.11.2015)

Pohádkově krásná Larisa (Larisa Guzeeva), zhýralý, ale děsně šmrncovní syčák Sergej Paratov (Nikita Michalkov), spousta dalších lidiček, do toho emotivní cikánská hudba ... Romance jak má být. Láska, pohrdání, krutost, intriky, maloměšťáctví, vzrušení, slzy, všechno vrchovatou měrou. Skvělý film, který zasáhne duši. (26.10.2014)

Veľmi silný zážitok o úplne bezhraničnej láske ženy - tak typické pre ruské hrdinky (a tak často končiace tragicky!) Už dávno sa mi nezdal názov filmu taký výstižný ako práve tento. Naozaj krutá romanca. Vášeň a city môžu byť za niektorých okolností nepriateľmi rozumu a ich víťazstvo je vlastne totálna prehra! (25.05.2010)

Opravdu krutý příběh s výstižným názvem podle původní divadelní hry A.N. Ostrovského "Bez věna". Postupné zabíjení dívky Larisy Dmitrijevny výše postavenými muži je tu ukázáno jako méně kruté než odstřelení revolverem...Ostrovskij byl hodně ostrý sociální kritik a navíc byl skeptický, proto není můj oblíbený autor. Ani Turgeněvovy příběhy nekončí vždy šťastně, přesto v nich něco krásného zůstává. Tady ne. (02.07.2020)

Ano, podobně jako J. J. P. Oud "skláním koleno před zázrakem techniky, leč nevěřím, že parník by mohl být srovnáván s Parthenonem." Leč: Vlaštovka je neobyčejnou výjimkou: snad jí skutečně nepohybují stroje poháněné párou, ale oživuje ji var životů, emocí, které zde na sebe narážejí v divokých nesouladech. Je jakýmsi pohyblivým ostrovem, rájem předem ztraceným, protože stále unikajícím, a tedy nakonec i peklem, jehož jediného zde lze dosáhnout a z něhož se nelze vrátit. Krutá romance je lyrickou variací na Ostrovského drama. Výstižně reprezentuje duševní život postav, detailně vystylizovaných do konkrétních psychologických či sociálních typů. Je ovšem stále více písní či básní lyrickou než dramatem, což s sebou přináší i někdy až příliš neukázněné hyperboly (obzvláště ten efektní závěr, kdy se snad - mimo záběr - již již vlny Volhy chystají smýt prolitou krev...). Snad kdyby právě lyrickou melodii této romance tato krev zašpinila méně grandiózně, kdyby bída snu nakazila křídový papír příběhu plísní již na prvních stránkách, mohl bych mluvit o dokonalosti; nicméně i tak mne kolébání Volhy, tichý rytmus všech burleskních pitek, klid trýznivého smutku čekajících a štěstí dočkavších se - vše vyvedeno v barvě a laskající smysly, verš za veršem, sloku za slokou - rozjasnilo tvář. Na druhou stranu v příběhu ovšem nic k rozjasnění tváře nebylo. Závěrečnou tmu předurčuje výchozí šero. Nerozední se, a tak se barvy rozhořet nemohou. Snad tedy mé konečné okouzlení bylo jen - čímsi vnějším opojeným - povzdechem nad pomíjivou krásou umělého osvětlení. (28.05.2010)