Ztraceno v překladu

Krásně převyprávěný příběh smutného klauna, kterého Bill Murray zahrál s naprostou dokonalostí. Nezměnil svůj herecký projev, pouze ho utlumil a dodal mu charakternější nádech, čímž dokonale završil svou kariéry vynikajícího komika. Role smutného klauna, který je ztracen v célém světě, nepochybně na dlouho zůstane jeho hereckým vrcholem... (16.03.2005)

Milá Sophio Coppollová, chtěl jsem ti jenom říct, že nevím, jak je to možné, ale napsala a natočila jsi film, který jakoby mi byl přímo určen. Jako bychom se dlouho znali, viděli si do navzájem do hlav a věděli, že Bill Murray je nejenom geniální komik, ale dovede zahrát i něco víc. Jako bychom jenom čekali, až uzraje natolik, aby se z šarže samolibého misantropa přerodil v unaveného, ale životem poučeného muže, který už dokáže přijímat trapnost vlastní existence. Udivuje mě, Sophio, že spolu sdílíme i vášeň pro Japonsko, tu podivnou těžko čitelnou, ale fascinující říši znaků; že nahlížíme na její obyvatele nejen jako na zábavné exoty, ale jak také prostřednictvím konfrontace s odlišnou japonskou kulturou zjišťujeme něco důležitého o nás samých. Těší mě, že nacházíme společné zalíbení v talentované, inteligentní, přirozeně a netuctově půvabné Scarlett Johansonové, kterou, jak oba jistě doufáme, čeká ještě velká herecká kariéra. Možná je tvůj film osobnější pro mě, než pro tebe, ale jsem moc rád, že vidíme věci stejně, a že se sám nemusím pouštět do natáčení toho, co jsi svou melancholickou nedoslovnou obrazností, múzickým citem a smyslem pro významové ticho v mezeře mezi zvuky zvládla lépe, než bych to kdy zvládl já. Chtěl bych ti toho říct ještě mnoho, milá Sophio, ale jistě si rozumíme i beze slov, mé ženské dvojče. Udělala jsi krásný a křehký film, který mě potěšil a opravdově dojal jako máloco v kinech za poslední roky. Děkuju ti. Kéž by se ti tak dařilo i dál. (24.02.2004)

Jo, moc pěkné, ale s pěti hvězdičkami bych byl zatím zdrženlivý. Herecké výkony bez komentáře. Vztah Boba a Charlotte je nádherně vystavěný, přesně tam vidíte to porozumění a to, že jsou naladěni na stejnou frekvenci. Asi nejlepší scéna filmu ( pokud nepočítám závěr ) je ta, kde leží na posteli v pokoji a povídají si ( "Nevím co se sebou" ) a Bill na konci udělá jedno nádherné malé gesto - prostě bomba. Jak tady píše Storm, tohle asi bude jeden z těch filmů, kterému opakované shlédnutí jenom přidá... (10.02.2005)

From Tokio with love.. Unavený Peter Venkman už zkrotil všechny duchy světa, na jeho Scarlett O´Harovou teprve opravdové strasti čekají, stejně jako společná léčba okoralých srdcí, jenž lační po napumpování nové krve života.. Dcera slavného otce servíruje komorní příběh, neustále jemný, místy úsměvný, občas hořký, často nedoslovný či ztracený v šepotu a hlavně varující před životem v iluzi podobné golfovému trenažéru. S.Coppola mohla občas o něco dřív zakřičet po vzoru japonských reklamních režisérů: „Katto! Katto! Katto!“, ale já nemohu přihodit pátou hvězdu kvůli jiné věci - prvnímu záběru filmu. Bylo to pozadí v průsvitných růžových kalhotkách S.Johansson, nebo jen dublérky? Bylo to celé k divákovi citově upřímné, nebo šlo jen o chytré artové divadlo s využitím jména a tehdejší žánrové poptávky? A když je nejedno divákovo srdce pohlazeno, není to vlastně všechno úplně jedno..? (14.06.2011)

Lost in Translation je klenot, takový skromný film, co si na nic nehraje a o to větší zanechá dojem. Sofia Coppola jednou jedinkrát dokázala, že je dcerou svého otce, což se jí od té doby až doposud zopakovat nepodařilo. Zjevně čerpala ze svých zkušeností, což obvykle bývá první krok vytouženého úspěchu...ovšem geniální tah bylo obsadit Billa Murrayho a k němu Scarlett Johansson, ti dva si sedli neskutečně a na nich to celé stojí...95% (17.08.2014)