Reklama

Reklama

Level Five

Trailer

VOD (1)

Obsahy(1)

Laura dostala v rámci dědictví od svého zemřelého přítele úkol dokončit videohru s epizodou z druhé světové války, s bitvou o Okinawu. Snímek o kultu mrtvých radikálně promýšlí individuální a kolektivní rozměr smrti - žena se filmuje před počítačem a obrací se k nepřítomnému partnerovi, přičemž se její domácí video stává pokračováním paměti zesnulého na pozadí anonymního utrpení válečné bitvy. (Kinosvetozor.cz)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (2)

seeker23 

všechny recenze uživatele

Z tohoto filmu musí mít William Gibson opravdu radost. Jde o jeden z nejcyberpunkovějších filmů, jaké jsem měl tu čest vidět. A přitom se jedná v podstatě o dokument. Jeho nejvnitřnějším tématem je Bitva o Okinawu a otázky spjaté se sebevražedným počínáním tamních obyvatel a šířeji s individuální i kolektivní pamětí japonců. Ovšem pak je tu neuvěřitelné množství rámců, které tvoří z celého díla fascinující puzzle. Hlavní hrdinka Laura (explicitní odkaz na Premingerův film) dotváří po svém mrtvém příteli zvláštní druh počítačové hry/virtuální reality právě o této události. Kromě typických Markerových témat času a paměti je tu silně řešena právě mediace a síla i nebepečnost samotných prostředkujících obrazů. Na monitoru se vrství ekrany, ovšem tato spacializace jde mnohem dále: Laura je tu určité médium mezi monitorem vedoucím do virtuálního světa a kamerou, do které hovoří (což jsou jediné "hrané" záběry - zbytek filmu tvoří archivní materiály; jedinou příznačnou výjimkou je hrdinčina vzpomínka jakožto jediná další hraná sekvence; přičemž vzpomníka má klíčové a výsadní postavení i v La Jetée, jediném dalším sci-fi v dosavadní Markerově tvorbě) - příjemcem je přitom jak mrtvý přítel tak samozřejmě (už z povahy filmu) i divák. Hra je tu představována jako forma uchopování věcí typická pr pozdní dvacáté století a celý film funguje jako hra: hra s narážky a odkazy (mimojiné množství odkazů k filmům Resnaise jakožto autora, který se též soustavně zabýval pamětí a časem), ale též hra s pamětí, a to i včetně té divákovy, protože je tu množství střípků, z kterých si každý poskládá vlastní puzzle. A když Laura hovoří o svém screensaveru v podobě puzzle, tak kromě toho, že sama zmíní, že se tím tematizuje celý problém, kterým se zabývá (a oddejme, kterým se celý film zabývá), ale též dodává, že pro dnešní dobu je puzzlem vohdným ke skládání spíše to s obrazy Yvese Kleina než s Noční hlídkou. A je více než jasné, co to implikuje: tyto neurčité meditativní modré plochy by totiž šlo lehce poskládat do velkého množství právoplatných variant. Kamera jako lovec jsoucí posledním impulzem přesvědčivším domorodce ke spáchání sebevraždy díky vědomí, že vše bude zaznamenáno a ukázáno nepříteli, ale též kamera, skrze níž promlouvá Laura jakoby za práh smrti, do onoho tajemného Levelu 5, jehož za živa nikdo nedosáhl. A stejně jako se mísí roviny obrazu, mísí se i roviny časové: válečná minulost s futuristickými záběry současného technologizovaného a místy i infantilního japonska s jeho bizarní popkulturou. A také estetika dokumentu s estetikou glitche a primitivně utvářených a zkreslovaných počítačových obrazů. Těžko vstřebatelné přesto fascinující od začátku do konce. Okinawa mon amour. Can we be so lovely as the images are? ()

Reklama

Reklama

Reklama