Variola vera

Film Variola vera je zejména velmi intenzivním a lehce uměleckým dramatem než hororem, pokud tedy čekáte nějaké strašlivé jugoslávské gore. Nicméně mrazit vás bude stejně, Marković, absolvent pražské FAMU pod Klosem, má vše pevně v rukou a velmi zodpovědně používá temnou, vtíravou hudbu, jenž posouvá i příběh (např. značkuje lidi nemocí). Navíc toho film nabízí více i na vedlejších kolejích - od odkazu k Ostře sledovaným vlakům až k morálním a psychologickým polemikám a to vše v naprosto nenuceném hávu. Must see. 4,5*. (24.01.2013)

Když si člověk vezme, co všechno se dělalo kvůli COVID-19, tak si nemůže nepředstavit, jak by to vypadalo při epidemii pravých neštovic. Film je zvládnutý víc než slušně, postavy jsou docela pěkně lidsky uvěřitelné a děj v uzavřené nemocnici je správně klaustrofobní. Do hororu je laděná spíš první část s pacientem nula, ale některé prvky v něm zůstávají celou dobu, třeba hudební doprovod. Rozhodně povedený jugoslávský film. (28.05.2020)

Nějak mám poslední dva dny "štěstí" na depkoidní filmy... No nic. Nákaza pravými neštovicemi hrozí epidemií, a tak vláda uzavře nemocnici, kde k nákaze došlo. Takhle to zní jako jeden z amerických blockbusterů na podobná témata, jenže tohle je natočeno z pohledu obyčejných lidí v té nemocnici, z nichž každý je nějaký, nikdo vyloženě kladný, nebo záporný, s výjimkou primáře, který jen ukáže svou pravou tvář a svou zbabělost. V nemocnici se postupně rozvíjí také ponorková nemoc, vláda chce věc co nejvíce utajit, protože by to přece uškodilo komunistickému režimu i turistickému ruchu. Přesto dojde v průběhu děje i na modlitbu. Celý tento příběh je ještě rámován tajuplnou píšťalou, která dodává celé věci až mystický nádech a má své slovo i v závěrečné části. A oproti tomu je tu chlápek s kapavkou, která se nakonec ukáže jako vlastně docela pohoda nemoc. Snímek je však navzdory oné mystice i drobným odlehčením natočen vysoce realisticky a červenou knihovnu á la Hollywood fakt nečekejte. (30.12.2023)

(KB - J) Nejznámějším jugoslávským hororovým tvůrcem je bezpochyby Djorde Kadijevic, protože má nejvíc zářezů (ŠTIĆENIK, LEPTIRICA, DEVICANSKA SVIRKA, SVATÉ MĚSTO) a navíc je mu připisováno žánrové národní prvenství (LEPTIRICA bývá uváděna jako první jugohoror). Za nejkvalitnějšího bych ale považoval Gorana Markoviće, který je vnímán spíše v kontextu tzv. Pražské filmové školy a u jeho dvou stěžejních hororových příspěvků – VARIOLA VERA a TO UŽ JSEM VIDĚL: DEJA VU – se vedou polemiky, jestli je za horor vůbec považovat. Ačkoliv by se nejspíš všichni shodli na tom, že hudební motiv píšťaly z prvního jmenovaného, který indikuje smrt, je velmi hrůzu-nahánějící._____ DEJA VU je hodnoceno spíše jako psychologické drama s brakovými prvky, které se za to ale stydí, a tak jsou ironizovány; VARIOLU VERU diváci chápou jako thriller z nemocničního prostředí či dokonce jako katastrofický film. Společné znaky s katastrofickým filmem zde nepochybně jsou, od základních vzorců (omezení prostředí a nebezpečí smrti) až k významům (zkažené postavy vystaveny těžké situaci, na základě které se mají změnit). Katastrofický film ale počítá s katastrofou přírodního rázu, která je nevyzpytatelná a může být interpretována jako trest či zkouška, a s několika hlavními postavami, které překonávají komplikace na cestě k záchraně. Nic takového v „Neštovicích“ není, protože postavy na řešení spíše čekají, než aby aktivně jednaly, a u neštovic „stačí“ zjistit počátečního nakaženého pacienta, nejde o žádnou vodu, sopku či tornádo jdoucí po celé partě či skupinkách hrdinů._____ V případě Markoviće je příhodnější psát o hororu, konkrétně o jednom z mnoha subžánrů – tzv. „survivalu“, kde jsou postavy odříznuty od okolního světa a jejich život je v ohrožení kvůli záhadné nákaze, jejíž počátek většinou vidíme v úvodních minutách. Příkladem survival hororů z americké provenience může být Romerova NOC OŽIVLÝCH MRTVOL či remake jejího volného pokračování ÚSVIT MRTVÝCH, kdy oba zmíněné kousky ještě spadají do zombie subžánru. Zmíněné tituly mají s tím Markovićovým společné to, že i u něj nákaza slouží jako kritika společnosti (komunistické, u Romera pak jde o republikánský fašismus a komoditní kapitalismus). I soustředění se na detailní vyobrazení rozkladu lidského těla, kdy k autenticitě dopomáhají velmi realistické masky, nasvědčuje tomu, že o žádný katastrofický film nejde (a nejenom proto, že k žádné katastrofě nedošlo). (08.12.2012)

- Ale proč, proč jste nosil uniformu? Vždyť vy jste již imunní. - Ta uniforma měla jen psychologický efekt, ne na vás, ale tam na ty ostatní. Goran Markovič se ve svém snímku z roku 1981 vrací k téměř 10 let starým (avšak stále - i dnes - znepokojivým) událostem, kdy v Srbsku a Kosovu nečekaně vypukla epidemie černých neštovic. Dle očekávání se událostí jen inspiruje a vystavuje na ní vlastní dramatickou konstrukci. Přesto je však minimálně v úvodu snímku překvapivě přesný, a drží se jak místa nákazy (zjednodušeně blízký východ), tak i problematice diagnózy (alergie na penicilin podaný v předchozí nemocnici) zapříčiněné faktem, že poslední neštovicemi infikovaný pacient se ve stejných místech nacházel před čtyřiceti lety. Svého času byl postup režimu označen za velký úspěch a dosáhl zasloužených gratulací. Markovič se k situaci tak jasně nestaví, ba umožňuje i interpretaci, která sice nebagatelizuje přínos celé akce, ale upozorňuje na jisté sociální problémy. Ať je zobrazení policistů, kteří jen pomocí obušků zahánějí držené zpět do nemocnice, nulová komunikace s lidmi uvnitř karantény, případně i nasazení experta, který nosí uniformu jen, aby pomocí strachu zvýšil svůj respekt. Ačkoli je Variola vera žánrově ukotvená spíše v rámci thrilleru, využívá i hororových postupů (hudební doprovod, vyskytující se vždy v částech s nemocí, a práce s ním) a některé scény (vynoření infikovaného ze sklepa) jsou hororové zcela. (03.01.2014)