Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Jean Gabin jako kabaretiér, který založil Moulin Rouge aneb zlaté časy Montmartru. Francouzská komedie, v níž zpívá i Edith Piaf... Paříž 1900. Henri Danglard, který vede kabaret na Montmartru, objeví v jednom lidovém podniku mladičkou pradlenu a přivede ji do souboru tanečnic. Její snoubenec žárlí a vyhrožuje, ale Nini se stejně stane Danglardovou milenkou a brzy „primabalerinou“ nového souboru. Danglard totiž zakládá nový kabaret a oživuje slávu francouzského kankánu. Sbírá talenty po všech koutech Paříže, prochází kavárnami, kabarety a poslouchá každý pouliční zpěv. Ve filmu Jeana Renoira Francouzský kankán ožívá atmosféra doby, genius loci jedinečného místa, které tolik znamenalo nejen pro malířství a literaturu, ale zároveň pro šanson, humor, satiru přelomu století. Montmartre, nejznámější část Paříže, kde si své místo nalezla lidová zábava stejně jako moderní umění. Titulní roli muže, který se nedal spoutat konvencemi, natož ženami a svůj život věnoval kabaretu, ztvárnil Jean Gabin. (Česká televize)

(více)

Recenze (47)

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Ach, sladký kýči, Tvé jméno zní Francouzský kankán! Exkrus do francouzského filmového muzikálu č.2 dopadl mnohem hůř. Vypadalo to vážně lákavě, jenomže krásně restaurované barvy z dobového filmu 50. let nejsou všechno. Co je moc, to je moc. Takový nános nejrůznějších, navíc nepříliš originálních cinkrlátek a ujeté šarády ze stran tanečnic neustále vyhazujících nohy metr do vzduchu, příliš nedávám. Nekonečný závěr à la kabaretní záznam, v kombinaci s detaily na plně rozjásané tváře nóbl diváků, tomu totálně nasadil korunu! Samostatně zmiňovaná Edith Piaf se objeví jenom 40 vteřin v sestřihaném pásmu tuctových humorních kupletů, nicméně později zazní od zcela neznámé zpěvačky (Anna Amendola) skutečně celý jeden krásný šanson, jenž lze označit za velice zdařilou chvilku tohoto filmu. Zbytek písní na čele s těmi o souložící královně opravdu radši nekomentuju. A ten Gábin? No jo, co už s ním, když dostal nabídku na roli zakladatele jistého kabaretu, v němž sám kdysi ve svých začátcích účinkoval... To se přece neodmítá, i když třeba hlavní postava nemá nakonec tolik prostoru, kolik by si zasloužila. Nehledě na to, že některé záběry na mistra v zákulisí, jak se v křesle znuděně snaží pohybovat hlavou do rytmu kankánu, jsou vskutku bizardní. Snímek si hned v prvních minutách přiznává, že "příběh" (skoro žádný dohromady není) ani postavy nemají se skutečností nic společeného, tedy Renoir se rozhodl pro brakový kýč. Tohle rozšíření žánrové palety pro slavného režiséra a herce (kteří společně spáchali v minulosti mj. takový skvost jako Velká iluze 1937) má v sobě bohužel víc kuriozity, než kvality. Tady možno o nějakou tu velkou iluzi skutečně přijít, i když pro fajnšmekry to může být v jistých aspektech opět zajímavé objevování. 40% #Francouzská kinematografie: Virtuální kino ()

Ghoulman 

všechny recenze uživatele

Jean Renoir nemá podle mě smysl ani pro drama, ani pro lásku (v tom hlubším slova smyslu, tzn. v podobě citu hlubšího, než je jen povrchní flirt či nezávazný sex). V jeho filmech může dojít k vraždám nebo pokusům o sebevraždu a v druhé scéně se všechny postavy nenuceně baví, jakoby se nic nestalo a všichni muži a ženy se milkují v až neuvěřitelných milostných šarádách, vyznávajíc si navzájem horoucí nesmrtelnou lásku, jen aby si během dalších tří minut našli dalšího milence či milenku a na závěr se sešli jako jedna velká, šťastná rodinka... ()

Reklama

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Vyčpělá záležitost. Řekl bych, zoufale vyčpělá. Jeden by ani nevěřil, že za tímhle filmem stojí tentýž režisér, který o šokujících 17 let dřív dokázal natočit Velké iluze, špičkový film, považovaný do dneška za jeden z vrcholů ve svém žánru . Zatímco ve 30. letech dokázal Renoir překvapovat, v polovině 50. let natočil povrchní a naivní Pletky paní operetky na francouzský způsob. Mezi tímhle second handem pro filmové pamětníky se bohužel nachází jenom málo titulů, které obstojí i dnes. Celkový dojem: 35 %. ()

Gemini 

všechny recenze uživatele

V prvé řadě je nutno říct, že sledovat takovýto film v televizi je urážkou jeho tvůrců, kteří dali (pro závěrečnou dvacetiminutovku) dohromady obrovský cirkus v nejlepším smyslu toho slova - uvědomte si, že se vše včetně natřískaného sálu Moulin Rouge a mnoha desítek účinkujících, nacházejících se v jednom okamžiku "na place", točilo s živými herci. Jean Gabin zde dokazuje svoji uměleckou všestrannost, energii a komediální um (ovšem pozor, French Cancan není žádná třeskutá řachanda), Jean Renoir své umění vylíčit atmosféru neopakovatelné doby a génia loci Montmartru, a všichni společně pak svou příslušnost k jedinému národu světa, který je schopen a ochoten s hrdostí označovat výskající štětky ve spodničkách a podvazcích za kulturní dědictví:) V podstatě by se dalo říct, že dějově jde o operetu, která se z rozverné galantní veselohry nakonec zvrhne v jeden z nejrozmáchlejších muzikálů, jaké byly kdy k vidění. Nejsem ale nejvhodnější divácký materiál pro podobné snímky, takže se přes všechna uvedená pozitiva nedokážu přinutit dát osmdesátku - na to ve mě film vzbudil příliš malé zaujetí. V kině by to možná bylo jiné, ale takhle nemůžu dát víc než 70%. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Umělecký dokument svého druhu tvaroslovím ještě kinematografie let třicátých přibližuje zrod moderní francouzské lehké múzy. Jakoby symbolicky v něm vystupuje tragická neopakovatelná Edith Piaf. Francouzskou jásavou lehkost ztělesnil další velikán této západoevropské země Jean Gabin. Kankán je tu představen jako právě vypučelý květ, na jehož lístcích se lesknou pomíjivé démanty jitřní rosy. Nelze nebýt nadšen. ()

Galerie (51)

Zajímavosti (3)

  • Z celkového pojetí exteriérů jsou až příliš cítit kulisy a dokreslovaný horizont. Na druhou stranu jsou ve filmu použity původní plakáty výtvarníka Jelese Chéreta z roku 1892. (ČSFD)
  • Jean Gabin v tomto příběhu zakládá populární Moulin Rouge, ve kterém dokonce dříve osobně účinkoval. (Terva)

Reklama

Reklama