Velká iluze

Kvituji chvályhodnou myšlenku o vzájemném respektu a porozumění dvou ve válce nepřátelských národů, ale její zpracování mne nechalo podezřele chladným. Film je naladěn na jedinou emocionální vlnu, která nezanechá v divácích výraznější stopu, a na to, že se nejedná o vyprávění založené na zvratech či nepředvídatelnosti, nedisponuje ani nikterak nezapomenutelnými charaktery, přestože Gabin, Fresnay nebo režisérská legenda Stroheim si nesporné sympatie jistě získají. Největší problém ale vidím v tom, že mnoho zdejších motivů bylo v průběhu příštích let převážně Hollywoodem tolikrát recyklováno a vylepšováno, že skutečný význam Velké iluze lze v současné době jen obtížně docenit a nevnímat především stylistickou podobu snímku jako zastaralou. Že se ale jedná o dílo důležité a inspirující, to z něj čiší takřka v každém záběru... 70% (08.07.2016)

Pro mě trochu úmornější zážitek, přes velkou část stopáže jsem tu nenarazil na žádnou pořádnou nit, zbyla tak jen taškařice plná tlachání válečných zajatců, se kterými jsem se nesžil a osud vesměs šumák (až do lepší závěrečné části). Podobně jsem nepochodil s WOODEN CROSSES. Ale význam meziválečné klasiky - nesporný - "this elegy for the death of the old European aristocracy is one of the true masterpieces of the screen." (17.01.2019)

Impresionisticko idilická úvaha na téma válka. Renoir na prahu druhé světové předznamenává celkový úpadek hodnot, který postihl Evropu. Velká iluze je totiz především filmem o obecné lidské slušnosti navzdory jakékoli době, o hodnotě přátelství a o nutnosti porozumnění. Jako by věděl, že válka, kterou záhy rozpoutá Hitler nenabídne ani v retrospektivním pohledu příležitost k natočení podobně idealistického filmu. O technických kvalitách režie by se dalo bavit delší dobu. Velice zajímavé je například používání diegetického zvuku, který přesahuje svůj rámec do další scény, kde se stává nediegetickým, apod. (18.07.2010)

„Ty ses narodila ve Württembergu a já v Paříži. A přesto můžem bejt kamarádi, víš? Ty jsi chudák kráva a já chudák voják. Každej děláme, co můžeme. Je to tak?“ Název filmu dokonale definuje jeho podstatu. Velká iluze je totiž naivní, idylický, příjemný, válečný příběh (jakkoliv se poslední 2 přívlastky na první pohled vylučují), kterému nechybí nadhled a silný antimilitaristický podtón. Dlouhou dobu je pohled na život v zajetí nepřítelem takřka pohádkový; když nikdo neutíká a ani jinak se neproviňuje proti řádu, má se v podstatě líp než na frontě. Jenže nic není věčné… K nejlepším pasážím snímku patří rozhodně rozhovory dvojice Boldieu-Rauffenstein, ty byly prostě skvělé, dokonale vystihující onu dobu (a poslední z nich mě upřímně dojal). Na někoho možná bude té naivity, lidskosti a přátelskosti až moc, přesto svůj účel snímek rozhodně splnil. Za mě to budou slušné 4*. „Víš jistě, že to naproti je Švýcarsko?“ - „O tom není pochyb!“ - „Protože je to tak podobný.“ - „A co bys čekal? Hranice není vidět, tu si vymysleli lidi. Přírodě je to fuk.“ (21.07.2014)

Velmi dobrý snímek se skvělými dialogy, ale je pravda, že začátek je poněkud roztahaný (naštěstí ne natolik, aby odradil) a konec má zase úplně jiný charakter než celý předchozí příběh a tak linie působí poněkud jako násilně přerušená, aby se tam mohl vpašovat příběh o opuštěné německé vdově. Jinak ovšem vynikající. (04.01.2007)