Velká iluze

Velká iluze je mi velkou čítankou přátelství vzácně slitou s oslavou lidské vůle a odvahy. Nadchlo mne, jak čistě až bezelstně se Renoirovi podařilo vykreslit (s mimořádnou psychologickou hloubkou) nejrůznější valéry přátelských a kamarádských svazků, od respektu k protivníkovi po lásku, potírající státní hranice. Na druhou stranu mne zaskočila absence skutečného zla, které bytostně vtěluje člověčí perfidnost a zákeřnost a jemuž se tak dobře daří v časoprostoru války. Tak mocně idealizující hledisko (jež s nadsázkou řečeno vyjadřuje název filmu), estetizující trnitou cestu ke svobodě, při níž i smrt nepostrádá elegance, až vyvolává otázku, oč vlastně šlo? Vždyť celá trapnost pozemské pouti je zde zastřena sledem povznášejících náhod. Anebo i toto je iluze? Snad tím, co uhladilo nerovnosti, je právě ona lidská víra, hrdě promlouvající z každého gesta těch, kteří míří ke Svobodě. Myslím, že tomu tak bylo… (22.11.2010)

„Ty ses narodila ve Württembergu a já v Paříži. A přesto můžem bejt kamarádi, víš? Ty jsi chudák kráva a já chudák voják. Každej děláme, co můžeme. Je to tak?“ Název filmu dokonale definuje jeho podstatu. Velká iluze je totiž naivní, idylický, příjemný, válečný příběh (jakkoliv se poslední 2 přívlastky na první pohled vylučují), kterému nechybí nadhled a silný antimilitaristický podtón. Dlouhou dobu je pohled na život v zajetí nepřítelem takřka pohádkový; když nikdo neutíká a ani jinak se neproviňuje proti řádu, má se v podstatě líp než na frontě. Jenže nic není věčné… K nejlepším pasážím snímku patří rozhodně rozhovory dvojice Boldieu-Rauffenstein, ty byly prostě skvělé, dokonale vystihující onu dobu (a poslední z nich mě upřímně dojal). Na někoho možná bude té naivity, lidskosti a přátelskosti až moc, přesto svůj účel snímek rozhodně splnil. Za mě to budou slušné 4*. „Víš jistě, že to naproti je Švýcarsko?“ - „O tom není pochyb!“ - „Protože je to tak podobný.“ - „A co bys čekal? Hranice není vidět, tu si vymysleli lidi. Přírodě je to fuk.“ (21.07.2014)

Zase trochu jiný pohled na válku a na to, jak může válka působit na člověka jako na jedince, ale i jako na součást společnosti. Film má neskutečně zajímavý nádech komedie, ale sám o sobě komický není. Jen celkové pojetí ukazuje, že by to mohla být legrace, ale prostě není a nemůže být. V tomhle směru je to pak realističtější, než na první pohled mnohem vážnější filmy. (18.08.2014)

Bohužel, v tomto raném snímku J. Gabina se zatím neprojevuje jeho "Velké" herectví, jak je tomu zvykem v pozdější tvorbě. Celé filmové dílo na mě působilo nepřesvědčivým dojmem, plytce a bez špetky akčnějšího náboje nebo jiskry. Obsahově jistě dosti zajímavé, ale herecky podané značně fádně. Řekl bych průměrné herecké výkony, včetně toho Gabinova. Jako by to zahráli schopnější amatéři ze zájmového kroužku z Horní Dolní :-) (29.11.2009)

Slavný Renoirův protiválečný snímek, který je postaven na tom, že obyčejní lidé nemají na válce žádný zájem a jsou slušní i vůči nepřátelským vojákům. Ačkoli se zpočátku může zdát, že půjde o tzv. útěkový film, nakonec zjistíme, že režisérovým záměrem bylo něco jiného. Sounáležitost a schopnost lidí domluvit se bez ohledu na jejich řeč. Dobří lidé jsou ve všech národech. Nemám sebemenší iluze, o "dobrých lidech", ale je pravda, že např. první rok první světové války, na Štedrý den, po sobě němečtí a francouzští vojáci odmítli střílet, bezpečně přecházeli území nikoho, fotili se spolu ... a další den už opět bojovali jako předtím. Válka se jich netýkala, protože si ji rozhodli ti nahoře. Tento film je unikátní v tom, že jako jeden z mála nám ukazuje Jeana Gabina jako relativního mladíka (bylo mu asi 35 let). (19.05.2009)