Poslední tango v Paříži

„Možná, že jsem schopen pochopit vesmír... ale pravdu o tobě nikdy nezjistím.“  Konečně jsem se dokopal k slavnému „skandálnímu“ Bertolucciho filmu a první půlhodina mi připadala jako excelentní náběh na další zážitek. Atmosféra zákoutí Paříže a opuštěného bytu byla velmi silná, v nejednom okamžiku až mysteriózní, doplněna skvelou hudbou, občas i drobným vloženým gagem (se zametačem na ulici nebo stěhováním křesla i se sedící dívkou za hudby), první sexuální scéna znepokojivá a Maria Schneider v klobouku zajímavě tajemná. Postupně ale zdařile rozehraný náběh dospěl do neustálých, často až prázdných a vulgárních řečích o sexu, které mě spíše otravovaly, Maria a.k.a. Jeanne mi se změněným účesem brzy zevšednila, Brando zůstal nezáživným a já zjistil, že k postavám vedoucím rozsáhlé dialogy mezi převažně násilným sexem pranic necítím a nenacházím si žádný výraznější vztah. Našly se i později osvěžující situace, velmi pěkné záběry kamery nebo nějaká ta drobná myšlenka, občas větší nahlédnutí do psychologie postav, takže do jisté míry jsem u sledování zvládl setrvat s částečným zájmem, jistý dojem plynoucí hlavně z oné atmosféry ve mně film i zanechal, ale vcelku jsem se s Posledním tangem v Paříži a případným hlubším zážitkem z něj poněkud minul. [60%] (20.04.2024)

Film, kterému jednoznačně kraluje Marlon Brando, což se v jeho případě zdá jako něco neskutečně jednoduchého. On ale byl schopný prostě zahrát každou roli naplno. A ano, i dnes je to snímek pořádně kontroverzní a scéna s máslem se jen tak nezapomene, protože není důležité jen to, co se děje, ale i to, co je prášeno. (22.08.2015)

Násilný a nekontrolovatelný výtrysk živočišných pudů složený do mozaiky chlípnosti. Pošmourné a atmosférické předměstí Paříže a jeden starý rozlehlý byt se spoustou špíny a temných zákoutí tvoří nezapomenutelný podklad k tomuto milostnému vzplanutí, pro které si ani neumím představit příhodnější místo. Démonicky úchylný Marlon Brando oddávající se svým zvrhlým sexuálním fantaziím mezi plesnivými zdmi svého nezařízeného bytu a jeho nevinná mladá oběť Maria Schneider posedlá chtíčem, která s ním sdílí lože uprostřed špíny a mrtvých krys, působí až dekadentně. Herci hrají jako o život a každý je svou rolí výjimečný a nezapomenutelný. Kamera a střih snad ani lépe nemohli vystihnout atmosféru a podtrhnout ráz celého příběhu. S pomocí světelných kontrastů vytváří nádherné kompozice, které dělají každý záběr neopakovatelný a nenahraditelný. Hudba jakoby vyrůstala ze samého děje a ještě přidávala na dramatičnosti už tak vypjatých scén. Jeden z nejsilnějších filmů odehrávajících se v Paříži, světě múz a umělců. (27.12.2008)

Asi bych netvrdil, že jde o kdovíjak kontroverzní a pobuřující záležitost. Ve své době, možná. Spíš jsem z toho cítil smutek, samotu a zoufalou vyprázdněnost lidské existence. Paříž tu v rozporu se všemi zamilovanými filmovými stereotypy nehraje načančanou krasavici, spíš je tu za špinavou děvku na heráku. Perverzní kocour Brando je mimořádně odpornej, zároveň ale fascinuje v každé vteřině. Nevím, kolik herců něco podobného dokáže/dokázalo. Žádná jména, jen sdílené tělesné otvory. Máslo a depka. Bolest duše i těla. Drsnější předobraz Shainbergovy Sekretářky. Lidská perverze a vzájemné porozumění mohou být dle Bertolucciho evidentně dvě strany téže mince. Moc tomu nerozumím, ale nedokážu to ignorovat. (09.01.2013)

,,ČO TO TU ROBÍTE?" ,,PRIŠLI SME SA VYSRAŤ." ,,TO NIE JE PRAVDA, KAKÁME!" ,,TO SA NEHANBÍTE ROBIŤ TO V MOJEJ DŽUNGLI?" __ Pred ,,Emanuelou" bolo ,,Posledné tango v Paríži". Už v počiatku uvoľnených 70. rokov sa ukázalo, že v rukách zručného režiséra môže byť aj erotika umením. Nominácie na Oscara sú v oboch prípadoch však čiastočne za odvahu, v prípade Branda za jeho pojatie sexuality a u Bertolucciho za scénu s maslom (Kdo maže, ten jede). Myslím, že v istých ohľadoch oba dva filmy porovnať možno. Najmä keď sa postupne Maria Schneider ukazuje výlučne v Evinom rúchu a s Brandom riešia rôzne chúlostivé otázky (,,Kedy si sa po prvý krát urobila?") vyznieva film ešte dráždivejšie a provokatívnejšie než milostné dobrodružstvá Silvii Kristel. Odhliadnuc od ,,toho hlavného" stojí za povšimnutie kamera Vittoria Storara, jeho nasvietenie scén i obrazové kompozície Paríža a potom postava Jeana-Pierra Léauda, známeho úlohami nevyzretých mladíčkov, tu predsa len schopnejšieho žiť v realite. (3290. hodnotenie, 203. komentár k filmu) (09.02.2020)