Poslední tango v Paříži

„Možná, že jsem schopen pochopit vesmír... ale pravdu o tobě nikdy nezjistím.“  Konečně jsem se dokopal k slavnému „skandálnímu“ Bertolucciho filmu a první půlhodina mi připadala jako excelentní náběh na další zážitek. Atmosféra zákoutí Paříže a opuštěného bytu byla velmi silná, v nejednom okamžiku až mysteriózní, doplněna skvelou hudbou, občas i drobným vloženým gagem (se zametačem na ulici nebo stěhováním křesla i se sedící dívkou za hudby), první sexuální scéna znepokojivá a Maria Schneider v klobouku zajímavě tajemná. Postupně ale zdařile rozehraný náběh dospěl do neustálých, často až prázdných a vulgárních řečích o sexu, které mě spíše otravovaly, Maria a.k.a. Jeanne mi se změněným účesem brzy zevšednila, Brando zůstal nezáživným a já zjistil, že k postavám vedoucím rozsáhlé dialogy mezi převažně násilným sexem pranic necítím a nenacházím si žádný výraznější vztah. Našly se i později osvěžující situace, velmi pěkné záběry kamery nebo nějaká ta drobná myšlenka, občas větší nahlédnutí do psychologie postav, takže do jisté míry jsem u sledování zvládl setrvat s částečným zájmem, jistý dojem plynoucí hlavně z oné atmosféry ve mně film i zanechal, ale vcelku jsem se s Posledním tangem v Paříži a případným hlubším zážitkem z něj poněkud minul. [60%] (20.04.2024)

Násilný a nekontrolovatelný výtrysk živočišných pudů složený do mozaiky chlípnosti. Pošmourné a atmosférické předměstí Paříže a jeden starý rozlehlý byt se spoustou špíny a temných zákoutí tvoří nezapomenutelný podklad k tomuto milostnému vzplanutí, pro které si ani neumím představit příhodnější místo. Démonicky úchylný Marlon Brando oddávající se svým zvrhlým sexuálním fantaziím mezi plesnivými zdmi svého nezařízeného bytu a jeho nevinná mladá oběť Maria Schneider posedlá chtíčem, která s ním sdílí lože uprostřed špíny a mrtvých krys, působí až dekadentně. Herci hrají jako o život a každý je svou rolí výjimečný a nezapomenutelný. Kamera a střih snad ani lépe nemohli vystihnout atmosféru a podtrhnout ráz celého příběhu. S pomocí světelných kontrastů vytváří nádherné kompozice, které dělají každý záběr neopakovatelný a nenahraditelný. Hudba jakoby vyrůstala ze samého děje a ještě přidávala na dramatičnosti už tak vypjatých scén. Jeden z nejsilnějších filmů odehrávajících se v Paříži, světě múz a umělců. (27.12.2008)

V minulosti som to dvakrát vypol, pretože úvodná pol hoďka je trapný, od reality odtrhnutý bullshit. Potom sa to našťastie spraví. Bavilo ma sledovať ich spoločné chvíľky v byte, jej herectvo, jeho herectvo, jej telo a všetky tie kontrasty. Od scény “strč mi prsty do prdele” to mieri dokonca ku piatim hviezdam a napríklad rozlúčka s mŕtvou manželkou je naozaj top. Až sa to v závere zase pokazí, než by ste stihli povedať Najlepší Bertolucci. (02.11.2019)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)

Marlon Brando uhrančivý a Maria Schneider nádherná. V zásade akási konverzačka s veľkým množstvom metafor, ktoré sa snažia jednoduchú zápletku povýšiť na umenie. Do určitej miery to filmu funguje. Je príjemné sledovať snahu o výpovednú hodnotu skrze také veci ako pravda zabíja, - rovnaké župany, lebo všetci sme si rovní atď. Je to pomaly plynúci film, ktorý si vyžaduje trpezlivosť a ktorý má dnes skôr umeleckú hodnotu. Neviem či niekomu otvorí obzory aj dnes. Ale Bertolucciho mám rád a film nesie jeho rukopis. Možno nie aktuálne ale na svoju dobu viac než dobré. Mentalita Francúzsko a Amerika skrze dialógy patrí k najväčším devízam filmu. (14.11.2019)