Režie:
Matthew BarneyScénář:
Matthew BarneyKamera:
Peter StrietmannHudba:
Jonathan BeplerObsahy(1)
Každý z dílů cyklu se odehrává východněji než ten předchozí: od amerického Idaha se tak ve finále dostáváme do Budapešti. Barney využil romantických staveb z konce 19. století – opery, secesních lázní a mostu Lánchíd přes Dunaj. Film má formu lyrické opery a zdobí ho přítomnost Ursuly Andressové, švédské hvězdy proslulé účastí v první bondovce Dr. No, v postavě Královny. Barney ztvárňuje zbylé tři ústřední bytosti: operní Divu, Kouzelníka a Obra. Zatímco Kouzelník přijíždí do města na koni, Královna se sloužícími stoupá po schodech Maďarské státní opery. Usedá na trůn obklopený holuby. Svým trůnem Královna vidí do termálních lázní, kde dojde k symbolickému finále pentalogie. Vnitřní vývoj (který je, jak víme, hlavním motivem cyklu) dospěje od prvotní rovnováhy ke konečnému poklesu: přichází Obr, jehož šourek spojí víly stuhami s ptačím hejnem. V teplých vodách lázní se uvolní sval kremaster a varlata tak poklesnou. I další linie zrcadlí motiv sestupu: Diva padá shůry na operní jeviště, Kouzelník klesá na dno řeky do květinového lože. Královna s árií na rtech je připravena následovat ho ve smrti. Kruhy na vodě napovídají, že i po zmizelých tu zůstává věčná ozvěna. Žádné jednoznačné vyznění však od Cremasteru očekávat nelze. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (8)
Cyklus Cremaster v žádném případě není pro nepoučeného diváka. Rozklíčování celé symbolistní roviny narace je bez seznámení s koncepty jednotlivých Cremasterů absolutně nemožné a právě proto (i přes excelentní vizuální stránku) dost možná i nekoukatelné. Všem proto doporučuji předem se "teoreticky" připravit na stránkách cyklu: http://www.cremaster.net ()
Hraje si to na operu, ale ta hudba je dost špatná. Vlastně mi přišlo, že to celé bylo dost špatné. Ten klíč, ten způsob, to je samozřejmě nové a fascinující. Hudba je ale jen laciný vrstvený guláš. Pojal jsem nedůvěru, že zbývající složky toho mohou být podobně šmé. Každopádně by se to vešlo do 15 minut. Je to k smíchu přetažené. ()
Jediný film Matthewa Barneyho, který bych si dobrovolně pustil i podruhé. Především proto, že jako jediný má pořádnou hudbu. Ostatní filmy mají hudbu buďto žádnou, nebo blbou (ano, včetně Bjork...), ale tento film je docela slušnou operou s divou s tváří bondgirl Ursully Andress. A i vizuálně je asi nejhezčí. ()
Nejlepší část. Pořád směšné. ()
Promenádující hudba vážného stylu v doprovodu operního hlasového rozsahu zpěvačky, jenž je jakýmsi postem. K němu se vracející mé obavy a strasti z nepochopení celé plejády atypických kulisárních předmětů a líbivých kostýmů, které dodávají optiku jasnější rozhled do surrealismu vábivého křiku. Snaha nepochopit toto spíše hudební dílo klipového rázu než-li filmový artefakt je v povzdálí, z důvodu vidění pouze posledního díla z celé pentalogie režiséra Matthewa Barneyho u něhož se na chvíli můj zájem pozastaví a nebude řeč u prostoduché seanci. ()
Galerie (4)
Photo © Barbara Gladstone Gallery
Reklama