Místo nahoře

Touha po společenském vzestupu prostřednictvím výhodného sňatku jako téma je již docela zastaralé, poněvadž společenské nůžky dnes přece jen stříhají v jiných partiích než v tehdejší době, ale Simone byla božská a nadčasová a vášeň k takové ženě si dokážu naprosto plasticky představit jako Dalibor Vrána.  Továrníkova naivní  a lehce rozmazlená dceruška, vyčuraný pan továrník a jeho společenskými povinnostmi zahlcená žena a další věci pak hezky zapadají do dobového schématu, nicméně tak na mě díky tomu zrovna nečpěly životem. Ale hlavní hrdina z nižší společenské vrstvy se jako uvěřitelný člověk se všemi jeho slabostmi a hříchy povedl a jeho kočkování se Simone vše bohatě  vynahradí. A konec, ten laťku zvedá ještě o stupínek výš. Silná čtyřka. (04.10.2023)

Co se týče společenského rozdělení trochu zastaralý, leč tematicky nadčasový snímek, který by si nepochybně zasloužil být známější. Jacka Claytona viditelně limituje černobílá kamera, která mu nedává moc možností vytvořit opojnou atmosféru většího města, kam se hlavní hrdina stěhuje, tudíž tam všechno vypadá stejně, jen domy a kancelářské budovy jsou o něco větší. Příběhově ale nemá problém, protože zápletka je rozehrána jasně a jednoduše a od začátku je jasné, kam vše dospěje, přesto je hrdinovo dilema hodně tíživé a nepříjemné. Vytknout by se dalo snad jen to, že vztah mezi ním a mladičkou Susan vznikne dost rychle bez nějakého hlubšího vysvětlení a její okouzlení jím není úplně důvěryhodné. Ocenit se musí na svou dobu odvážný sexuální podtext, který je hodně znát, nikdy se o něm ale nemluví a milostná scéna jako taková tu není ani jediná. Možná i proto je výsledek tak působivý. Celý film si pro sebe krade Simone Signoret, která je báječná, charismatická a plná nenápadného sexappealu, Laurence Harvey je zpočátku trochu toporný, postupem času ale i on nabírá jistotu, nejméně výrazná tak je Heather Sears, která sice je pohledná a sympatická, ale s energií a živočišností Signoret prohrává. Ale i to je důvod, proč je hlavní hrdina tak tragickou postavou a jeho rozhodnutí z něj dělá většího sobce, než by asi mělo. Z dnešního pohledu je Room at the Top možná staromilské drama, pořád ale má co říct, má velkou sílu a stále platné morální poučení. 70 % (08.04.2023)

Deprese. Film, u kterého víte od začátku jak dopadne což vám však nijak nebrání v tom se do toho vžít... Jednoduchý scénář je natočen s režijní jistotou a skvělými hereckými výkony, které jsou jedním z hlavních plusů tohoto filmu. Místo nahoře je adaptací románu Johna Braina a je jedním ze základních milníku anglického hnutí Free cinema. Ačkoli je to smutné, je to upřímně pravdivé a dobře natočené. (30.04.2008)

Tvdosť, s akou sú prezentované spoločenské bariéry, je nevídaná. Rozdelenie ľudí do spoločenských kást srší z každého metra filmu a nad tým všetkým svieti nerovná láska zrelej ženy k mladému ambicióznemu mužovi. Sú dva roky po vojne a tento mladík sa rozhodne, že chce žiť na spoločenskom výslní. Lenže cesta hore je tŕnistá a výsledok má napokon horkú chuť blenu... Jack Clayton natočil poctivý film, kde nám porcuje vtedajší pohľad na svet s neuveriteľným chladom a pokojom, ale dokáže zažnúť aj svetielko na konci toho tunela. Ku kladom patria aj výkony Simone Signoret a Laurenceho Harveya, kde obaja potvrdili, že ak majú čo hrať, dokážu ponúknuť skvelé výkony. Hoci o Signoret som vôbec nepochyboval. (14.10.2012)

Bída britské kinematografie II. Stejně jako u jiných filmů "proudu" Kitchen sink realismu/ Free cinema, musíme se nepozastavit nad jejich dvojznačností (pojímáno pochopitelně z historické perspektivy): kvalitní filmy, beze všeho, ale spíše "kvalitní" než "filmy". V tomto filmu je zpětně možno nahlédnout osud britského filmu - zatímco v r. 1959 vzniká "U konce s dechem", v Anglii vzniká "Room at the Top". Zatímco dialogy Belmondo - Seberg některým tehdejším divákům připadaly tak nepromyšlené, že si mysleli, že je Godard vymyslel až na place, slovní výměny Harvey - Signoret a spol. jsou samozřejmě promyšlené, vypointované, vzletné... Zatímco v r. 1959 se ve Francii začali diváci učit chápat příběh pomocí střihu, her s odkazy na jiné filmy, začali si zvykat na postavy doslova rozmlouvající s divákem, chápat rozpoložení Sebergové spíše než skrze to co říká skrze to jak se prochází po letních pařížských bulvárech a jak se otočí zády ke kameře, ve VB roku 1959 jsou lidé odkázání na dramaticko-literární dílo klasického střihu, "pouze" (i když je to samozřejmě důležité) okořeněné o nový obsah (tedy sociální kritiku typického britského života). V době nástupu filmových nových vln Britové osudově zaspali a jako celek se nedokázali dodnes osvobodit ze zajetí divadla a literatury. (30.04.2015)