Noc oživlých mrtvol

Černobílá jakoby dokumentární kamera dodává filmu neobyčejnou syrovost a opravdovost. Potácivé oživlé mrtvoly vzbuzují dojem, že je snadné jim uniknout - opak je pravdou. Mnohá tabu padají jako věž ze sirek - nahota, pojídání vnitřností, dcerka se vrhá na rodiče a nakonec je sama zabita. Úvodní scéna ze hřbitova působí zpočátku jako rodinné video, aby se vzápětí zvrhla v nepojmenovatelnou a nepochopitelnou hrůzu. Postavy neví, co se děje, a divák společně s nimi tápe. V uzavřeném domě se následně ukazuje, že možná daleko větší nebezpečí, než jsou zombie venku, představují lidé sami mezi sebou. A bezvýchodný konec ( který je změněn v remaeku) vše jen potvrzuje. Bojuj, bojuj, bojuj....nakonec budeš stejně zabit. Neviděl jsem naštěstí kolorovanou verzi a ani ji vidět nechci. Poloviční síla filmu je právě v černobílém snímání, ve hře světel a stínů, v protikladu černé a bílé, který zde působí silně symbolicky. Film skrývá řadu rovin - mezilidské vztahy, kritika společnosti, celková krize, zbytečnost vzpoury, úpadek, dekadence. Ale dá se na něj dívat i na jako mrazivý horror, který vás prostě vyděsí.... (07.08.2010)

"Je i horší úděl než smrt."? Tento kultovní americký film (často označovaný i jako "splash and slatter") s neopakovatelnou černobílou atmosférou, který de facto definoval žánr filmů o "zombie", zaznamenal komerční průlom. Má působivou, ponurou a syrovou atmosféru plnou hrůzy, strachu, násilí, bezmoci, bezvýchodnosti a všeobecného ohrožení, vynikající hudbu a především tu černobílou velice emotivní a působivou kameru a jako celek film působí tak trochu dojmem nějakého autentického dokumentu. Slabší místa, kde se relativně nic neděje, se zde dobře doplňují s těmi silnějšími a naopak. Jinak opravdu skvělé, a to především z dnešního pohledu, bez hepíku i jako "kult" i ti neherci byli dobří.. (19.01.2008)

Vynikající horor z doby, kdy ještě k vybudování atmosféry, hrůzy, strachu a děsu nebylo zapotřebí hektolitrů krve a desítek "lekaček". Od samého začátku má Noc oživlých mrtvol spád a ačkoliv mrtvoly vypadají na dnešní poměry až příliš normálně (až moc živě), tak děsivost tomuto počinu upřít nelze. Skvělé herecké výkony hlavních hrdinů, klaustrofobní prostředí a mysterióznost samotného námětu, to vše mě vede k plnému počtu hvězdiček. (05.04.2015)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Romero okopíroval leitmotiv z jisté slavné a kultovní knihy, zabalil jej do kabátu survival hororu s potácejícíma se mátohama, odrážející strach z pošahaného Jihu, celé to pojal jako dokument a sám tak zadělal na další legendární kult. BTW: hrůzostrašné televizní přenosy informující o situaci někde "tam venku" jsou zkrátka bezchybné! (03.03.2008)