Noc oživlých mrtvol

„Zjistil jsem, že se bojí ohně.“ Ne že bych toho od filmu čekal zrovna moc, ale přesto se i tak dostavilo zklamání. Spolíhal jsem na to, že mi film nabídne pořádnou atmosféru, napětí a třeba i sem tam dobrou lekačku, což je myslím pro tenhle žánr to základní, ale vystřízlivění přišlo už u úvodního setkání se zombíkem, které mě skoro rozesmálo. Další výstupy však už tolik ne, došlo mi totiž konečně, že jsou myšleny zcela vážně a začaly vyznívat spíš trapně než strašidelně. Do toho otravná ženská hrdinka, takříkajíc totálně na ranu, jíž postupně nepřejete nic jiného, než aby co nejdřív skončila na talíři nějakému pěkně hladovému nemrtvému. Ze zombíků navíc nejde cítit pomale žádný strach, když je dokáže ubít jeden jediný člověk, a to ještě miniaturní „zbraní“, to už by bylo snad těžší zabít mouchu plácačkou (a vzhledem k tomuto faktu pak nechápu, jak to mohli živí později tak podělat). Pakli-že jsem to pochopil správně (což nemusel), že je Noc oživlých mrtvol opravdu horor a ne jeho parodie, tak nemůžu dát vyšší hodnocení než ušmudlané 2*. A konec? Zmar, trapas, či něco, co mě mělo zneklidnit? Snad je to ta třetí možnost. (05.08.2013)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Sú pomalé a dezorientované, no o to viac vytrvalé a krvilačnejšie! Prvý film - tak toto odštartovalo zombícku tému - jednu z mojich najobľúbenejších - skôr či neskôr vás dostanú . . . hahahahahaha Romero vniesol a svojim debztom zadefinoval pojem ZOMBIE v populárnej kultúre a podobne ako stoker oživil a "vymyslel" Draculu, Romer to isté urobil so zombiami - a za to mu ďakujem (23.07.2005)

Je znát, že se Romero na filmovém poli pouze rozkoukával, Noc oživlých mrtvol totiž místy vypadává z tempa, což je citelné hlavně v prostřední třetině, kdy jsem se začal malinko nudit i přes pokusy nastolit uvnitř skupinky přeživších pořádné dusno. Závěrečná dvacetiminutovka ale všechno vynahrazuje, to když si Romero konečně vychutná zombie žranici, z níž si slabší žaludky možná malinko ublinknou a fanoušci žánru zažijí nefalšovanou extázi. A ten závěr... nice. (22.09.2008)

Gooorrre!!! To je moc pěkné masíčko, jen co je pravda. Přesně takhle má vypadat brutální horror, málo keců, rovnou pěkně na věc. Útulný hřbitůvek, bratříček a sestřička přijíždějí plakat na tatínkův hrobeček, když tu... they´re coming to get you, Judi! Pánové i dámy, co divně chodí a mají to už nějaký ten pátek za sebou, si chtějí odpočinout od hrobního pohodlíčka a vyrážejí na špacír mezi živé... "Noc oživlých mrtvol", to je především parádní atmosféra od první vteřiny, výborná kamera, atmosferická hudba a patřičně poamatérštělé herecké výkony, které tomu dávají šmrnc. Prostě kulťák se vším všudy. Přesně ten druh filmu, kterému se říká "žánrotvorný". S odstupem těch let přeci jen místy trochu vlažně plynoucí, ale v každé vteřině expresivní stylizací připomínající éru němého filmu. Čili nejen koukatelné, ale dokonce strhující. Lepší horror brutálního ražení aby člověk pohledal. Tak bacha, aby vás při příští návštěvě krchova nepoboskal nebožtík... (28.03.2004)