Candyman

Candyman je jednou z mých řídkých horrorových srdcovek. Je to taky tím, že film se tak do poloviny jako horror netváří vůbec a druhou polovinu jste na pochybách, zda ten všechen mish-mash není výplodem chorého mozku. To hodně zvyšuje napětí, taky zakomponované realistické prvky (ghetto rulezzz) a velké plus na celkové atmosféře tvoří hudba od Glasse. Záverečná pointa ... je myslím docela originální. 90% (01.02.2003)

Přiznávám, že Candyman byl můj první hororový zážitek a proto nejspíš nebudu úplně objektivní. Candyman je skvělý horor :) Já vám to říkal :) Příběh je zajímavý a herci se snaží. Candyman má navíc na rozdíl od ostatních novějších hororů extrémně nadaného člověka v zákulisí, píšu zde o soundtracku Phillipa Glasse, který je jedním z mých oblíbených. Kamera je také fantastická, stejně jako střih. Candymana řadím hned za takové veličiny, jakými jsou Vetřelec, Úsvit mrtvých a jim podobné... (20.09.2005)

Nebýt Candyman lookem kár, zavážil bych i plný kotel, ale Tony Todd v kožuchu mi tam seděl asi jako včelka Mája v pornofilmu. Co jest ale provotřídní - scénář, hudba, krev. V tomto smyslu se nezdráhám Candymana doporučit, protože má výtka je čistě subjektivní, takže jsem si jistý, že tohle na 85% nezklame. (07.12.2014)

Barkerova tvorba je plná fantazie bez hranic, což už se nedá říci zcela o filmové podobě jeho povídky (na rozdíl třeba od Hellraisera, kterého si ovšem sám režíroval). Přesto mě baví i po letech. Madsenová je šťabajzna s jiskrou, Todd vyzařuje temné tajemství a nejlepší scénou je předávání včel. Krve mohlo být více, na rozpáraná těla ale naštěstí dojde, byť řezničinu v přímém přenosu si divák až tak neužije. Pěkná kamera snímá neutěšené interiéry vybydleného paneláku a Glassova hudba je samostatnou kapitolou. Téma bolesti a smrti je Barkerovi natolik vlastní, že nemohlo chybět ani zde. Dnes bych dal spíše tři silné hvězdy, ale původní čtyři nechám. Jsem zvědav na remake... (11.09.2020)

Překvapivě skvělý film s atraktivní Virginií Madsen v hlavní roli, skvěle zvolenými lokacemi a fantastickou hudbou Philipa Glasse. Když jsem Candymana viděl poprvé někdy v pubertě, umíral jsem u něj hrůzou. Na nové zhlédnutí po letech už mi nepřišel strašidelný skoro vůbec (obzvláště samotná titulní postava Candymana, respektive všechny jeho stupidní repliky, jsou spíš trapas; navíc na včelách prostě nic strašidelného není, a to ani když je má někdo v puse), o to víc jsem tam nově docenil tu metarovinu s urban legends a skutečně delikátní soundtrack, který mě bezmezně nadchnul. Vážně mě to strašně bavilo - sledovat tu postupnou cestu Helen ke zkáze je zde velmi působivé, a znovu mě pobavil i samotný závěr, kdy dojde i na nevěrného manžílka. Candyman je podle mě pozoruhodný úkaz v jinak nevalné filmografii Bernarda Rose a současně sympatický závan starých dobrých devadesátek, který s lety jen získává na zajímavosti. (05.10.2018)