Provinční městečko E

Rusko putinské doby je tu představeno jako chudá zem s řadou bolestných problémů, ale také jako země vlastenecká, až chorobně založená na úctě k smrtelnému člověku Putinovi. Válka tam skutečně byla, padlé si nikdo nevymyslel a politické neobratnosti Západu pochopitelně nacházejí svou odezvu. Rusko musíme brát takové, jaké je. To je přirozený základ rozumné politiky vůči němu. Vůči zemi, často problematické, ale také zemi našich slovanských bratrů. V duchu Havlíčkově, Palackého, Masarykova, Benešova. (05.05.2021)

Křivý projekce, podomácku šité uniformy, huráplakáty v pekelné grafice, debilní choreografie, patetický nevkus, pevné skráně a těžká víčka. To vše v šedavých barácích rozpadajících se měst, do kterých naposledy investoval někdy někdo při poslední pětiletce. Zkrátka lunapark Rusko, jak ho máme rádi. Proto mě také irituje ta potřeba redudandních komentářů autora a vytváření návodných situací v prostředí, které stačí jenom snímat, aby nám došlo v jakém marasmu jsme se tu ocitli a že z pohledu zúčastněných persón není ze současné politické situace v Matce Rusi skutečně lepší východisko než Putinova politika panslovanské nadřazenosti neustále přiživovaná oslavnými rituály druhoválečných (sporadických) úspěchů. Zdejší famózní komická figurka Máša, která má ve čtrnácti letech osmikilový svazek diplomů, certifikátů a osvědčení z rozličných soutěží a přehlídek, přičemž vyplňuje akorát prostor pro připitomělou vlasteneckou vsuvku připitomělé vesnické slavnosti, ve které se na ožralí mužici realizují skrze smrt svých předků a známých, by celé téma utáhla sama. A mimochodem je to natočené v neuvěřitelně obřím rozlišení a s tou kvalitou obrazu bojují zjevně i tvůrci, protože ona jeho dokonalost jej dost zbavuje jakékoli estetiky a svébytnosti, ergo vypadá to dost hnusně. PS: Když zpívá Máša při jedné té oslavě na pódiu, tak za ní promítají dle těch pár záběrů definitivně nejlepší válečný film na světě. Rozhodně přivítám tipy, co by to mohlo být za snímek. (20.12.2020)

E jako Jelňa, název v češtině prostě nefunguje. Dokument o tom, že ruské vlastenectví je stále zaseknuté na slávě Rudé armády a ve městech, kde nezbyl žádný průmysl, je armáda v současnosti jediná šance pro mladé. A o stále stejné komunistické rétorice, podle které jsem fašista, jelikož neuznávám Putina za spirituálního vůdce. Jelikož Rusko není tak daleko, je to dost znepokojivý obraz. (05.05.2021)

V 90. letech prováděl Boris Jelcin v post-sovětském prostoru reformy, které - viděno zpětně - Rusko nenasměřovaly k dohnání vyspělého a bohatého Západu, ale vedly na zkorumpovanou periférii Latinské Ameriky. Země s tak dlouhou militaristickou tradicí tehdy měla tak podvyživenou armádu, že se nedala brát vážně. V první rusko-čečenské válce plně vyzbrojená ruská divize řadu dní marně dobývala vesnici hájenou několika desítkami čečenských povstalců. S příchodem Putina nastaly v mnoha ohledech jiné časy a nejpozději od roku 2013 se dá mluvit o intenzivní přípravě na budoucí válku, která zahrnuje nejen modernizaci, nákup zbraní a velké opakované manévry, ale komplexní přípravu společnosti na válečný konflikt. To se nedá přehlédnout a žádným způsobem okecat, stejně jako to, že s Ruskem nemáme společné zájmy a ruská vláda se rozhodla proti Evropské unii politicky i vojensky vymezit. Můj vztah k Rusku je ambivalentní. Na jedné straně jsem se intenzivně zajímal o ruskou kulturu a historii, na straně druhé je mi blízký přístup našeho Karla Havlíčka. Zkrátka s Ruskem a jeho stavem společnosti opatrně. Rozumím tomu, co chce svým dokumentem Bogolyubov vyjádřit, ale přijde mi filmařsky těžkopádný a nezajímavý. Po větší část stopáže jsem se v podstatě nudil. Celkový dojem: 45 %. (23.05.2021)

Posuzovat míru militarizace ruské společnosti podle dne oslav vítězství ve Druhé světové válce je zhruba stejně pošetilé, jako odhadovat příčetnost amerického národa podle kostýmů na Halloween, nebo stanovovat množství věřících lidí podle počtu vánočních stromků v českých bytech. Výpovědní hodnota dokumentu je tedy nevalná, a v zásadě moc nefunguje ani jako sonda do duše ruského člověka. Šestnáctiletá snaživá holka ještě neměla čas nabrat rozum, babička která přežila koncentrační tábor bude svým osvoboditelům pochopitelně vděčná, a opilec který se sice dušuje že Putina nenávidí, ale není schopný strhnout jeho plakát ze zdi svého bytu, protože "to sice zkoušel, ale nešlo to", si může z téhle výmluvy udělat životní moto. Úplně stejně dle svých slov přestával s alkoholem. Zjistil jsem, že život v zapadlých ruských městech je těžký. Ale to platí snad o všech upadajících periferiích co jich na světě je. (05.02.2023)