Německo v roce nula

I keď si ctím velikána talianskeho neorealizmu, musím sa priznať, že film ma nenadchol. Vyhovovala mi polodokumentárna forma, kulisy rozbombardovaného Berlína boli deprimujúce, dej však bol poskladaný z epizód, ktoré sa nie vždy hodily k sebe. Prekážal mi Rosselini ako Talian nakrúcajúci film o Nemcoch v ich ťažkej dobe. S tým mám problém u mnohých filmov. Je to niečo podobné, ako silný prízvuk v jazyku. Ale myslím si, že je dobré, že bol tento film nakrútený, aj keď má k dokonalosti ďaleko. (10.06.2021)

Možná jsem měl přílišná očekávání, ale tenhle film mě rozhodně zklamal. Kulisy rozbombardovaného Berlína jsou sice velmi sugestivní, ale příběh mi připadal nevěrohodný a psychologicky zcela plochý. Autentičnosti navíc rozhodně nepřidá zpěvná italština, která chtě nechtě do Berlína nepatří. Škoda, přeškoda... 7/10 Zajímavé komentáře: Jossie, rawen, Aluska88, Gil-galad (01.02.2009)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)

Nepříliš častý exkurs do života poražených aneb Povinná projekce pro všechny diktátory. 1) Jako filmový neodborník a neteoretik, za jakého se skromně považuji, oceňuji snímek nikoli jako perlu neorealismu, ale především jako zdroj informací o tehdejší době. Rozbombardované berlínské říšské kancléřství, Tiergarten, čtvrť Mitte a další místa na mě působí víc než jakýkoli dramatický děj. 42letý Roberto Rossellini (scénář, režie, produkce) polodokumentárním způsobem zachycuje každodenní životní realitu Berlíňanů - organizaci života, bydlení, zajišťování obživy i vliv nacistické propagandy a prohrané války. Toto jsou hlavní pozitiva filmu a za ně by si zasloužil pět hvězdiček._____ 2) Film byl natáčen v němčině, hlavní aktéři jsou Němci, ale v Itálii byl uveden s italským dabingem, s nímž pak se vydal na cestu světem. Němčina tehdy nebyla příliš oblíbená, navíc německá veřejnost snímek přijala velmi nelibě._____ 3) Ale film má i své mouchy. Především je málo německý a moc italský. Nejde jen o surrealisticky působící italský dabing, se kterým se prezentuje dílo i dnes (copak neexistuje německá kopie?), ale i italské manýry, atmosféru, ducha. V této souvislosti mně znějí úvahy o vzorové ukázce neorealismu poněkud podivně. Rovněž pedofilní sklony fašistického učitele mi připadají nadbytečné. Spojovat nacisty s utajenými homosexuály (ne, že by mezi nimi takoví nebyli) bylo možná vděčné, ale rozhodně diskriminující._____ 4) Oficiální text distributora prozrazuje kompletní děj i závěrečnou pointu. Ptám se znovu a znovu: proč editoři ČSFD tohle nehlídají?_____ 5) Zajímavý koment: Autogram***. (20.07.2016)

Povojnové Nemecko, chudoba, beznádej, trosky... Na prelome režimu, v ruinách zničenej bašty nacizmu, sa odohráva nešťastný príbeh mladého chlapca, neskúseného, ovplyvniteľného. Rossellini rozohráva svoju neorealistickú hru v ozajstnom spustošenom Berlíne... lenže, je to tak uveriteľné ? Nejde o pohnútky, motívy hrdinov, ale o vlastnosti, mentalitu či temperament. Akoby sa príbeh odohrával v Ríme ( či inom talianskom meste ), nie v Berlíne. To je moja brzda k najvyššiemu hodnoteniu. 90 %. (26.02.2008)