V paprscích slunce

V životodarných lúčoch žiarivého Slnka sa zohrievajú milióny severných Kórejcov a Kórejok. Popri teple sa nádejajú. Veď onedlho azda vypukne ten donekonečna sľubovaný komunizmus. Pre budúce generácie ten najdokonalejší a najoptimistickejší režim. Čo na tom, že všetky predstavenia a tančeky slúžia okrem ideového výplachu más najmä zahraničným návštevám. Ide o dokonalé potemkinovské obrazy falošnej reality. Nedokonale prekrývajú absurdnú prázdnotu verejných priestorov všade navôkol. Okná príbytkov sú pozakrývané - dovnútra nevidieť, tmavo oblečená masa rútiaca sa preplnenými vagónmi metra a autobusov sa vyznačuje vážnymi, mlčiacimi tvárami. Ústa majú plné len ideostrážcovia dialógov a učiteľky, vysvetľujúce podľa pokynov strany ten jediný čučche správny prístup monokraticky vládnuceho rodu Kimovcov.  Podmienky nakrúcania boli limitované, no autorom sa podarilo dokonale predstaviť typický štátny totalitný režim. Nepodarilo sa tak celkom vyhnúť nude opakovaných klaňaní mamutím sochám zbožštených vládcov, či hocičomu s nimi spojeného. (02.04.2022)

Z mlčenlivých záběrů se dá pochytit jen to nejzákladnější. Severní Korea očividně nevzkvétá. Vývoj země, drcený triptychem ekonomických sankcí, nevýkonnosti plánovaného hospodářství a enormních výdajů na zbrojení, se po dvaceti letech překotného růstu téměř zastavil. Celá země jakoby ustrnula v sedmdesátých letech. Mobilizace společnosti je absolutní. Severní Korea je tak militarizovaná a cílevědomá, že vedle ní i Izrael vypadá jako Monako. Příprava na válku proti sice skutečnému a silnému nepříteli, ovšem neochotnému bojovat, odsává veškerý potenciál státu. Tyto kulisy se mašinérie státu pokusila přemalovat obrázkem idylického života typizované severokorejské rodiny. Už po pár minutách je ovšem poznat, že je vše pečlivě aranžované. Nikde není žádná spontánnost, žádná vřelost, žádné soukromí. (Ne)herci se pečlivě hlídají a všichni skrývají nervozitu. Štábu se podařilo natočit i momenty, kdy všudypřítomní ideologové teprve připravovali scénu a instruovali postavy, což dojem absurdnosti ještě prohlubuje. Je to sice důkaz, že Severní Korea manipuluje s obrazem sama sebe v zahraničí, ale to není žádná novinka. O životě obyčejných lidí v KLDR se nedozvíme téměř nic. Režisér si vybral zřejmě nesplnitelný úkol a není proto vyloženě chyba že neuspěl. Přesto mám z dokumentu pocit zbytečnosti. Naneštěstí je obrazového materiálu o téhle zemi tak málo, že se počítá každý pokus. (04.11.2016)

Naprosto děsivá podívaná, vedle které je film o Velkém bratrovi úsměvnou pohádkou. Ty prázdné pohledy lidí, kteří již ani neumí samostatně myslet, cítit jiné emoce než strach je alarmující. Vymývání mozku malých děvčátek a chlapců, provázené neustálými průpovídkami o tom, jak dobré je zabíjet a ničit všechny, kteří nejsou stejní jako oni. Když uvážím, že jedinou zábavou je dětem přednáška vojenského páprdy a že jedinou radostnou básničkou, na kterou si malé děvče vzpomene je óda na Kim zlosyna, je mi na zvracení. kam se na něj hrabe Hitler, ten chtěl zničit ostatní národy pro velikost toho svého, tento magor zničí ten svůj pro velikost svého tlustého, otylého božského já. Celý Stalin. Jinak film je ve své hrozivé podobě úžasný. Tvůrcům všechna čest (ne těm korejským). (29.08.2017)

Silné téma, silné obrazy, ale zpracováním je ten dokument teda místy fakt strašná nuda, která by si bezesporu zasloužila delší pobyt ve střižně. Z celé té neupřímné šarády nejednou mrazí a divák přes všechny ty falešné úsměvy a naučené fráze pomalu ani nevidí to, co lidské bytosti dělá lidmi. 2 + 2 = 5 (01.03.2021)

Při dokončovačkách evidentně "nevěděla pravá ruka, co dělá levá", jinak by se těžko mohlo stát, že jméno hlavní dětské hrdinky se v přepisu do latinky objevuje ve dvou verzích: někde se jmenuje Lee Zin-mi, jinde pro změnu Ri Čin-mi. Pro diváka to může být - hlavně zpočátku, než pochopí tuto lingvistickou schizofrenii - dost matoucí. (10.09.2017)